Kurt

začal stále častěji jezdit s Melvins do Olympie, která leží asi padesát mil na východ od Aberdeenu. Olympu je hlavní město státu a sídlí zde Evex-green State College, známé útočiště bohémů a různých zkrachovalých existencí a semeniště avantgardní nezávislé hudby. Kurt sem jezdil skoro každý víkend, aby omrkl místní kapely. Olympia je malé město, ale měla styky s celostátní nezávislou scénou prostřednictvím evergreenské rozhlasové stanice KAOS, časopisu Op (který se mezitím změnil na Option), vydavatele fanzinů Bruce Pavitta i firmy K Records Calvina Johnsona.

Když se Dylan

Carlson zmínil o tom, že je nezaměstnaný, Kurt mu řekl, že ví o skvělé práci. Šlo o pokládání koberců v jednom hotelu na pobřeží. Carlson se chystal, že bude bydlet v pokoji po Lukinovi, ale nakonec u Kurta zůstal jen dva týdny, protože k pokládání koberců nikdy nedošlo. Když se jednou po ránu vydali na pobřeží, našli svého budoucího šéfa v takovém stavu, že se nedokázal postavit na nohy, aby jim odemkl. Podruhé bylo odemčeno, ale šéf vytuhl přímo přede dveřmi a zablokoval je. Carlson se vzdal, ale Kurt zkusil svoje štěstí potřetí. Podařilo se mu sice dostat dovnitř, ale slavný šéf odešel vzápětí do baru a zpil se do němoty. Skvělý džob pokládání koberců se nikdy neuskutečnil.

Aberdeenská undergroundová scéna byla tak malá, že se ve zkušebně začali scházet dokonce i fanoušci Cure. Nosili oblečení v gotickém stylu a vlasy měli módně ostříhané na ofinu. Chris se Shelli jim říkali manekýni. "Netáhli jsme to s nima, protože koukali jen na to, co na sebe navlíknout," vysvětluje Shelli. "Nám šlo o to na všechno kašlat."
Chvíli kapela fungovala, ale asi za měsíc se z nějakého důvodu rozpadli a všichni tři si šli po svém. Chris a Shelli odjeli za prací do Arizony.
Kurtovi se nelíbilo, co se u něj schází za kluky. Byli to většinou nezletilí pijáci, kteří využívali toho, že se mohou v jeho domku opíjet do němoty. Lukin pracoval jako umělecký truhlář naprosto nepravidelně, takže dost často zůstával se svými kumpány vzhůru až do rána, zatímco Kurt musel ráno vstávat a jít do hotelu. Po pěti měsících Lukinovi došlo, že by měl vypadnout.

Kurt občas Chrisovi nenápadně podstrčil nahrávky Fecal Matter, ale ten se k nim nikdy nevyjádřil. Asi rok potom, co vznikla demo nahrávka, a tři roky poté, co se seznámili, Chris Kurtovi řekl: "Konečně jsem se dostal k tomu tvýmu pásku. Je to fakt moc dobrý. Založíme kapelu."
Kurt měl kytaru a zesilovač Peavey. Chris také kdysi vlastnil zesilovač, ale musel ho dát Mattu Lukinovi oplátkou za to, že za něj složil kauci, aby ho dostal z basy, kde seděl za rvačku s několika místními burany, která se odehrála na parkovišti před supermarketem v Aberdeenu. Aparaturu sestavili z dalšího kytarového zesilovače a laciného mikrofonu, ke kterému přilepili membránu - bylo to provizorium, ale fungovalo. Nad salonem krásy paní Novoselicové byl prázdný byt, ve kterém hráli celé hodiny; Chris na basu, Kurt na kytaru. Někdo se jim zmínil o Bobu McFaddenovi, o kterém se Chris zmiňuje jen jako o "jednom sportovci", který náhodou vlastnil bicí. Bohužel se brzy kolem jejich zkušebny začali, stejně jako v případě Melvins, motat různí lidé, takže Chris musel dát na dveře nápis: "Tohle není žádná noclehárna. Takže odejděte, musíme zkoušet."

Během rekonvalescence Kurt zůstal doma a zkoušel hrát na kytaru. Neměl žádný příjem, a tak musel přežít několik měsíců převážně o rýži. Jednou za čas si vyhodil z kopýtka a dal si mražený steak. "Žil jsem v tom chlívku a chcípal hlady," svěřuje se Kurt, "neměl jsem prachy na kytaru a nad tím jako stín visela hrozba domácí, která volala každej den a připomínala mi, že jí dlužím za nájem. Prostě klasická situace." Netušil, kde bude v blízké době bydlet.
Jeho snem bylo založit kapelu s Chrisem, ale ten se tvářil, že nemá zájem. "Pořád jsem nadhazoval, jak sháním někoho do kapely," říká Kurt, "ale Chris jako by neslyšel." Aby ho navnadil, půjčil mu Kurt dokonce na týden a půl svůj zesilovač. Ale Chris na Kurtovy pokusy nereagoval, dokonce ho donutil, aby si pro zesilovač přišel. "Měl vážně dohrej zvuk," říká Chris, "ale rozhod jsem se, že mu ho vrátím."

Jednou v zimě se Kurt časně zrána objevil u Wendy. "Mami," křičel a hlas se mu chvěl strachem, "mám po ruce. Spálil jsem si ruku." Rozbrečel se. Ošklivě se popálil horkým olejem, když si smažil své oblíbené hranolky. "Bylo to strašné," říká Wendy. "Spálil se až na kost - v životě jsem nic tak strašnýho neviděla, musela jsem mu dvakrát denně měnit obvaz a odlupovat to - prostě děs."
Kurt šel i do nemocnice, kde mu lékař ruku ošetřil a řekl, že už nikdy nebude hrát na kytaru. Wendy ho však vzala ke specialistswi, kterého znala z doby, kdy se účastnila ošetřovatelského kurzu na Grays Harbor College. Dnes už není vidět ani jizva.

Problém byl v tom, že spousta látky utekla, ale Reed jimukázal, že lze na dno připevnit lepici páskou roli toaletního papíru, udělat na straně díru a strčit do ní šroubovák, kterým senadzvedlo těsnění, takže se dalo inhalovat jako z vodní dýmky. Všichni se rozběhli do obchodu a nakoupili si krém na holení do zásoby. 'Fochu zpanikařilí, když zjístilí, že po plynu ztrácejí hlas -byt jen přechodně - ale měli parádní rauš. "Všichni jsme začali ječet na Kurta, že neměl vyplácat tolik krému na ty pitomý panenky," vzpomíná Lukin. "Mohli jsme se po něm nádherně sjet!"

Tenkrát byla v Aberdeenu spousta mladých na kyselině, ne mluvě o slavné místní marihuaně, které tu záhadně říkali "poupě". Lukin, Jesse Reed a Kurt s několika dalšími fetáky jednou večer seděli a naříkali, že už mají starých oblbováků plné zuby. Pak si Reed vzpomněl na všechny ty plechovky s krémem na holení, které Kurt tahal domů, když spolu kdysi bydleli. Holicí krém se prodával v plechovkách s gumovou zát kou na dně, kudy se dovnitř vháněl plyn. Když se vdechoval, ~a~ ..
"~~: ly . působil podobně jako rajský plyn. Dnes už výrobci zátku na dně ~,j` I A" ^ M"
i ' y % odstranili, aby takovému zneužívání zabránili.

A mají také ochranné krunýře.

"Vlastně jim nejsou na nic," medituje Kurt. "Je to část jejich páteře, a to dost citlivá - když je do krunýře praštíte, zraní se, takže to není žádná ochrana, jak si každej myslí. Když padnou na záda, praskne jim a umřou. Je to, jako bys neměl páteř uvnitř, ale venku."
Kurt dostal práci v hotelu Polynesian, který se nachází na pobřeží asi dvacet mil od Aberdeenu. Dělal zde správce, údržbáře a "poskoka pro všechno". A jako vždy se moc nesnažil, aby se z něj stal vzorný pracovník. Místo aby uklízel nebo něco spravoval, zalezl si do pokoje, kde nikdo nebydlel, zapnul televizi a poklimbával.
Kurt se nepřestal rozhlížet po nových levných drogách. "Tenkrát nikdo z nás neměl prachy a nechtělo se nám utrácet za koks nebo podobný krámy," vzpomíná Lukin. "Spousta lidí se sjížděla kašlacím sirupem. Pamatuju se na kluka, kterej se mnou chodil na střední; házel do sebe jeden aspirín za druhým a měl po nich senza rauš."

Jednou Kurt koupil asi půl tuctu želv a dal je do vany uprostřed obýváku; terárium vedle vany zabralo skoro celý zbytek pokoje. Místo odpadu tesař Lukin vyvrtal díru do podlahy a pomyje s páchnoucími zbytky hamburgerů a želvími výkaly svedl do podloží domu. Ale základy byly tak prohnilé, že voda stoupala vzhůru a vsakovala se do podlahových prken. "Strašně to tam páchlo," přiznává Kurt.
Kurt měl pro želvy zvláštní slabost. "Mají v sobě něco fascinujícího, něco, co se nedá popsat," říká. "Želvy mají v podstatě tento postoj - vlez mi někam, trčím tu v nádrži, cítím se mizerně, nenávidím tě a nemíním pro tebe dělat žádný představení."

Na podzim roku 1986 Kurt Wendy přemluvil, aby mu dala peníze na sešlou barabiznu na aberdeenské Východní 2. ulici, což bylo kousek od domu, kde bydlela. Nájemné bylo jen sto dolarů měsíčně - snad proto, že se veranda před domem rozpadala. "Byl to děsnej brloh," vzpomíná Kurt, ale byl jeho. Byly tam dvě malé ložnice a dva malé obývací pokoje. Jeho spolubydlícím se stal basista Melvins Matt Lukin. Byl vyučený tesař a musel tvrdě pracovat, než se v domě dalo bydlet.
Jako obvykle šla hygiena stranou. Když si někdo dal pivo, plechovka se prostě odhodila na zem. A jelikož se tu pořádala spousta mejdanů, podlaha brzy vypadala jako smetiště. Ledničku neměli, a tak jídlo skladovali ve starém nezapojeném mrazáku na verandě za domem. Vařili na grilu. Občas se u nich zastavila Wendy a přinesla balíčky s jídlem.

Když bylo po všem, dal se Kurt na rychlý ústup. Druhého dne dal Stevu Shillingerovi deset dolarů, aby mu spakoval věci do pytlů na odpadky a odnesl je k Dalu Croverovi. Pár dnů zůstal u Buzza Osborna a pak se na čas přemístil k Wendy.
Pan Shillinger Kurtovovi nabídl, aby se k nim vrátil, ale Kurt odmítl a šel bydlet zpátky pod most. Ryby, které občas chytil, jedl tak dlouho, dokud mu někdo neřekl, Le jsou jedovaté. Jindy spal v místnosti nad salonem krásy Chrisovy matky. Musel však vstávat v sedm ráno, aby stačil zmizet dřív, než přišla do práce.

Opiáty jako percodan Kurtovi ulevovaly.

Když je bral, necítil k lidem takovou nenávist. "Dokonce jsem je měl i trochu rád nebo jsem aspoň přehlížel, jak jsou povrchní, a bral jsem je jako opravdový lidi," říká. "Třeba měli zpackaný dětství nebo to z nich udělalo okolí. Otupoval nechut, kterou jsem k lidem měl. Musel jsem ho brát, protože už jsem byl unavenej z toho, jak jsem lidi nenáviděl a každýho odsuzoval. Díky tomu jsem prožil pár klidnejch dnů."
Přestože spolu Kurt a Erik hodně kamarádili, začalo se jejich přátelství, možná kvůli hudební rivalitě, rozpadat. Neshody mezi nimi se prohlubovaly. Jednou v noci, osm měsíců poté, co Kurt začal u Shillingerů bydlet, se Kurt, Erik a Steve Shillinger vrátili každý z jiného mejdanu opilí domů. Steve mluví o mrazené pizze, zatímco Kurt o tom, že chtěl spát a Erik koukat na televizi; každopádně se ale Kurt a Erik z nějakého důvodu začali prát. Kurt vyhlásil pauzu na cigaretu a pak bitka pokračovala na dvoře za domem. "Na zdi byla opravdová krev," vzpomíná Steve. "Nechci rozpitvávat, kdo vyhrál - jen vám řeknu, že to byla surová a drsná rvačka."

"Nenáviděl jsem lidi, protože se nechovali, jak jsem od nich čekal, a deptalo mě, že jsou kolem mě pořád ti samí blbci," říká. "Z mýho obličeje i z toho, jak jsem se choval, mohli vyčíst, jak mi jdou na nervy. Byla to moje soukromá válka proti nim, protože byli takoví supermani a tupci. Začínal jsem si uvědomovat, že si lidi všímají, že spoustu z nich nenávidím."
Kurt byl přesvědčený, že všichni ví, co cítí, a byl z toho ještě víc neurotický. Byl pořád víc a víc paranoidní, protože si byl jistý, že všichni čekají, že mu každou chvíli přeskočí. "Mysleli si, že jsem kluk, kterej je schopnej přitáhnout do školy pistoli a všechny postřílet," říká Kurt. "Měli ze mě pocit, že každou chvíli vybuchnu. Lidi se mi nakonec začali vyhýbat."

V té době už ochutnal snad všechny drogy kromě PCP.* ("Vždycky jsem slyšel, jak po něm lidem ruplo v bedně, a někdy skočili i z okna.") Heroin představoval nejzazší mez. Kromě jiného na něm Kurta přitahovalo dekadentní kouzlo zakázaného ovoce a to, že si ho spojoval s rockery, jakými byli Keith Richards a Iggy Pop. "Iggy Pop pro mě byl nedostižnej idol," říká Kurt. "Chtěl jsem zažít, jaký to je, protože už jsem věděl, že opiáty mi chutnají. V Aberdeenu se heroin sháněl strašně těžko, a tak jsem si říkal, že si to nesmím nechat ujít." Kurt věděl, že se nemůže stát na heroinu závislý, protože bylo vyloučeno, aby měl v Aberdeenu stálý přísun.
Svůj podíl na tom měla možná i iluze euforie, kterou heroin poskytuje. Jakákoli euforie byla v Kurtově životě vzácností. Už na střední škole mu šlo okolí tak na nervy, že si vypěstoval několik neurotických zlozvyků; lámal si klouby u prstů, škrábal se v obličeji a každou chvíli si vjížděl do vlasů. Škubalo mu v oku. Bál se, že z něj bude schizofrenik.

Kurt

byl tak naivní, co se týče drog, že nevěděl o možnosti návyku na percodan a začal na něm být závislý, aniž by něco tušil. Nakonec bral percodan až desetkrát denně a "pořád neměl dost". Asi za dva měsíce Gruntovi došly zásoby a Kurt byl nucen přestat. "Nebylo to zas tak strašný," vzpomíná. "Měl jsem průjem a pár dní jsem se potil v Erikově posteli."
To léto si jednou v noci Grunt s Kurtem vzali heroin. Kurt si ho nechal píchnout. "Byl jsem strašně rozrušenej," přiznává. "Vždycky jsem to chtěl - věděl jsem, že mě to čeká." Není si jistý, proč o tom byl tak přesvědčen, že to jednou udělá. "Nevím, prostě jsem to věděl."

Kurt se mezitím

začal scházet s dealerem drog Gruntem (není to jeho pravé jméno). "Měl mezi fetákama jméno," říká Kurt. "Byl to fetáckej král králů." Grunt byl jako člověk nechutný, ale lidé ho vyhledávali, protože dokázal sehnat v podstatě každou drogu. Nikdo tenkrát nevěděl, že svůj artikl získává z lékáren, do kterých se oloupává společně se svým milencem, kumpánem a fackovacím panákem v jedné osobě. Grunt Kurtovi nosil plnýma hrstma percodan, opiátový utišující prostředek balený v malých igelitových a staniolových váčcích a účtoval mu jen dolar za den. Kurt si percodan oblíbil, protože se po něm "dokázal uvólnit". "Byl jsem v naprosté euforii," říká. "Bylo to, jako bych spal. Mělo to strašně blízko ke spaní, ale nemusel jsem spát doopravdy."

Jednou v neděli ráno,

jak a proč si už ani nevzpomínám, jsem se ocitl na ranči U Morriseye. Shromáždila se tam kupa mladých lidí z rančů v sousedství. Kromě mladých tam byli i starší; popíjeli už od rána a někteří z nich už od večera. Morriseyové byli velmi početná rodina a bylo tam také mnoho statných výrostků i strýců v těžkých botách, měli notně pěsti a hrubě hlasy.
Pojednou začala děvčata křičet a ječet: „Perou se!“ Nastal zmatek. Muži se vyřítili z kuchyně. Dva šedovlasí obři, zarudlí v tváři, se drželi v křížku. Jeden z nich byl černý Matt, který, jak všichni říkali, zabil za svého života dva lidi. ženy už křičely měně, křižovaly se, nebo se chvílemi trhaně modlily, zakrývaly si oči a pokukovaly mezi prsty. Ale já ne! Lze říci, že jsem byl nejpozornějším divákem. Snad jsem si tenkrát přál vidět tu podivuhodnou věc, jak bude člověk zabit. Najisto jsem však chtěl vidět, jak se chlapi perou. Velmi mě to zklamalo. černý Matt a Tom Morrisey se jen k sobě tiskli a zdvihali nohy obuté do neforemných holínek, takže to vypadalo jako nějaký groteskní tanec. Byli na zápas příliš opilí. Pak se jich chopili ti, kdo je chtěli usmířit, a odvedli je do kuchyně, aby tam dotvrdili obnovené přátelství.

Hlediště

zelo prázdnotou a posluchači reagovali dost rozpačitě, ale dva z nich - příslušník olympijské scény Slim Mood a jeho kamarád Dylan Carlson, svérázný intelektuál, který hrál na kytaru v několika kapelách ve městě - byli přímo unešeni. Znali Kurta, protože patřil k lidem kolem Melvins, ale ted byl něco víc. "Tenkrát jsme přestali Kurta vnímat jen jako kluka, který se ometá kolem Melvinů," vzpomíná Slim Moon, "a začali jsme si uvědomovat, že má talent." Carlson, který hraje v současné době ve slavném tvrdém kytarovém duu Earth, přišel po koncertě za Kurtem a řekl mu, že jejich vystoupení patří k těm nejlepším, jaká kdy viděl. Začali se potkávat na koncertech v Olympii, spřátelili se, a jejich přátelství trvá dodnes.

Nakonec začal Kurt pracovat jako údržbář v YMCE asi blok od domu, kde bydleli Shillingerovi, hlavně proto, aby si mohl koupit hudební aparaturu, až jednou bude mít kapelu. Ráno přišel do práce, ukázal se šéfovi a vrátil se domů, kde seděl, koukal na televizi a popíjel až do konce pracovní doby. Někdy musel odstraňovat graffiti, které sám předešlé noci vytvořil. O něco později nastoupil do jediného trvalého zaměstnání, které měl opravdu rád - dělal instruktora plavání pro děti od tří do sedmi let.
Při svém prvním živém vystoupení s Dalem Croverem, který hrál na dupák, bubínek a činely, a s baskytaristou Buzzem Osbornem Kurt v podstatě rapoval na pozadí improvizovaného heavy rocku svoje verše. Vystoupení se uskutečnilo v prostorné olympijské GESCO Hall, která patřila Evergreen State College. Trio si původně říkalo Brown Towel (Hnědý ručník), ale na plakátu jejich název zkomolili na Brown Cow (Hnědá kráva). Kurt byl neskutečně nervózní. "Musel jsem se opít," říká. "Pěkně jsem se prdnul vínem."