Saturday, April 26, 2008

K nejvýznamnějším libretistům benátské opery patřil (na jejím počátku) Ottavio Rinuccini (1562 – 1621), člen florentské Cameraty a libretista některých oper Monteverdiho – a
Giovanni Faustini (1619-1651), který žil celý život v Benátkách, kde působil rovněž jako divadelní impresário – podnikatel. Napsal 11 operních libret m.j. ”Calisto” pro F. Cavalliho), z nichž některá byla zhudebněna vícekrát.

Saturday, April 19, 2008

Někdy byla opera vybavena humornými situacemi i bez těchto lidových epizodních postav. Např. ve výše jmenované Cavalliho opeře La Calisto: Děj opery se točí kolem záletného boha Dia, který usiluje o nymfu Calistó a vnucuje se jí v převlečení za svou vlastní manželku – bohyni Héru. Zeus se přitom musí všelijak pitvořit a zpívat ženským hlasem – tedy falsetem. Už jenom Diovo zpívání falsetem je v opeře zdrojem humoru, na který tehdejší publikum živě reagovalo.

Wednesday, April 09, 2008

Benátská opera

Benátská operní škola začala rozšiřovat délku opery, členit ji do jednotlivých aktů (to vlastně přinesl Monteverdi) a v hudební složce se začíná pozvolna odlišovat zpěv ariózní od recitativního. Árie má přehlednější hudební formu, je pravidelně rytmická a její text je většinou rýmovaný. Z recitativu a árie se stávají dvě základní zpívané složky opery: recitativ je hudebně chudý, přesně sladuje obsah slova a ”posouvá kupředu” dramatický děj. Árie naproti tomu je hudebně svébytná a z hlediska dramatického znamená vždy zpomalení nebo dočasné zastavení děje. Vyjadřuje se jí většinou určitá dosažená situace, nálada, citový stav, rozjímání, ”zpověď zpívající postavy publiku”.
Vedle Monteverdiho patřili k nejvýznamnějším představitelům benátské operní školy ještě:
Francesco Cavalli (1602 – 1676), Marc Antonio Cesti (čti Česty,1623 – 1669), ve druhé generaci především slavný a vlivný Alessandro Stradella (1644-1682) a do jisté míry i Antonio Vivaldi (1678-1741) – i když Vivaldiho opery už patří do jiné vývojové etapy a není v nich už nic typicky ”benátského”. Byl to ovšem Benátčan a většinu života v Benátkách působil.
F. Cavalli byl přímým žákem Monteverdiho a napsal cca 40 oper – nejvýznamnější z nich je La Calisto (na libreto Giovanni Faustiniho – viz níže)
M.A. Cesti byl žákem Cavalliho a k jeho nejznámějším operám (celkem asi 30) patří Il pomo d´oro (Zlaté jablko - námět ”Paridova soudu”).
A.Stradella pocházel z Říma, později cestoval a nejdéle pobýval v Benátkách. Byl to m.j. velký dobrodruh záletník a při jednom milostném dobrodružství v Janově byl 25. února 1682 zavražděn.
Stradellovy opery zvyšují efektnost (projevuje se zde už tlak veřejného operního provozu): rozvíjí se árie a tím se i zvětšují rozdíly mezi ariózním a recitativním zpíváním. V instrumentální složce svých oper Stradella experimentoval s nástroji, se stylistikou a témbrem, rozšiřuje orchestr a používá koncertantní prvky rozdělením orchestru do dvou ”soupeřících skupin”. Tím bezprostředně ovlivnil např. tvorbu A. Corelliho. Mimo opery psal i instrumentální hudbu – sinfonie pro jedny nebo dvoje housle a continuo, z nichž se o něco později u Corelliho vyvinou sonáty a triové sonáty. Stradella psal opery v benátském efektním slohu pro řadu operních divadel v celé Itálii.
K nejznámějším Stradellovým operám patří La forza d´amor paterno (Síla otcovské lásky, 1678, psáno pro Řím) a Il moro per amore (Smrt pro lásku, 1676, psáno pro Janov)
Benátská opera rozšířila ”kompars” – sbory, statisty, balet, stále více využívala atraktivní scénické efekty – propadliště, různé ”létací stroje” na nichž se z provaziště na scénu spouštěli bohové atd. Operní divadla potřebovala zájem diváků – byla závislá na zisku ze vstupného. To na druhé straně znamenalo i ústupky průměrnému a méně vytříbenému vkusu většiny diváků, kteří na operu chodili především jako na atraktivní podívanou. V Benátské opeře se rovněž do opery poprvé dostávají komické prvky pro obveselení diváků. Jsou to většinou doprovodné epizody, v nichž vystupují obyčejní lidé se svými světlými i stinnými stránkami: chytří sluhové a služky, hloupí boháči, lakomci, chlubilové, záletníci, hypochondři,…

Monday, April 07, 2008

Benátská opera

V roce 1600 byla ve Florencii provedena další opera – Periho Euridice na libreto O. Rinnuciniho (několik částí této opery zkomponoval Caccini – šlo tudíž o jakýsi ”team-work”). Ta už je z větší části dochovaná. Námět je ze slavného mýtu o Orfeovi a Eurydice. V roce 1602 napsal Caccini svou vlastní operu se stejným námětem i názvem (a na stejné Rinnuciniho libreto) – Euridice. Obě tyto opery jsou si velmi podobné. Cacciniho Euridice je dochována v úplnosti a též nahrána. Trvá necelou hodinu a hudebně je spíše průměrná. Nemá předehru, vystupují v ní pouze 3 sólové hlasy: Orfeus, Eurydika a alegorická postava Tragédie. Navíc jsou zde dva ”minisbory” – 3 pastýři a 3 nymfy. Zpěváky doprovází pouze cembalo, loutna a gamba.
Periho nebo Cacconiho ”Euridice” nejspíš viděl ve Florencii Monteverdi, který, jako geniální skladatel, povznesl princip opery hned svou prvotinou Orfeo (Mantova 1607) na vysokou uměleckou úroveň. Rozšířil ji na 5 dějství, rozšířil orchestr, rozšířil sbory (sbory pastýřů a nymf ”na zemi” a sbor v podsvětí – v říši boha Háda a bohyně Persefony.
Opera měla hned od počátku úspěch a začala se v Itálii rychle šířit.
BENÁTSKÁ OPERA
První důležitou operní školou je benátská škola: Jejím zakladatelem je Claudio Monteverdi, který v Benátkách působil od roku 1613 jako kapelník u sv. Marka. Věnoval se ovšem i činnosti operní. V Benátkách se opera záhy stala ”věcí veřejnou” a v roce 1637 zde bylo otevřeno první veřejné operní divadlo (Teatro San Casiano), kam měl přístup každý, kdo zaplatil vstupné. Záhy začala přibývat další veřejná operní divadla, takže 10 let po otevření Teatro San Casiano jich už v Benátkách bylo více než 10.

Labels:

Wednesday, April 02, 2008

První operní pokusy členů florentské Cameraty čerpaly z antické mytologie (stejně jako strořecká tragédie, kterou chtěli členové Cameraty oživit) a hudebně to byly vlastně dlouhé recitativy doprovázené akordickými nástroji – cembalem, loutnou (teorbou) a basovým nástrojem (gamba, violone). Jednotlivé postavy se střídaly v sólových výstupech, nebo vedly dialog. ZHUDEBNĚNÍ TEXTU ZDŮRAZŇOVALO PŘESNÉ HUDEBNÍ VYJÁDŘENÍ OBSAHU A AFEKTU TEXTU. Hudba se tedy podřizovala textu, řídila se podle něj: rozhodující bylo, jak výstižně vyjádří každou situaci, každý jemný záchvěv lidské mysli. K tomuto účelu si barokní estetika vypracovala velmi důležitý nástroj – tzv. afektovou teorii.
Afektová teorie byl detailně propracovaný systém účinného a věrného hudebního vyjádření různých afektů – stavů lidské duše (např. radost, smutek, láska, zloba, rozpaky,…) hudbou, respektive typickými melodickými a rytmickými obraty. Doprovázená monodie členů florentské Cameraty pojímala hudbu jako řeč – aplikovala tudíž na hudbu pravidla rétoriky – řečnického umění. Za tím účelem vznikl dokonce ustálený systém tzv. hudebních rétorických figur – určitých formalizovaných melodických a rytmických postupů, které se měly užívat vždy v určitých konkrétních afektových situacích. Znalost hudebních rétorických figur byla vyžadována i při výuce skladby. Časem se tato praxe u průměrnějších skladatelů zvrhla v klišé a stereotyp.
Žádný ze skladatelů florentské Cameraty nebyl špičkový tvůrce. Caccini a Cavalieri byli především školení profesionální zpěváci. První známou "”operou" – jednoaktovým dramatickým výstupem – byla Periho Dafné uvedená ve Florencii 1594. Tato opera se, bohužel, nedochovala.
Dafné je velmi často zhudebňovaný antický námět. Dafné (ve staré řečtině = vavřín) byla nymfa, do které se zamiloval bůh Apollón. Pronásledoval ji – a když už ji skoro doháněl, proměnila se Dafné ve vavřín. Roztoužený a zklamaný Apollón si alespoň uvil u vavřínového listí věnec na hlavu. Od té doby byl vavřín rostlinou zasvěcenou Apollónovi.
Mimochodem: latinsky se vavřín řekne ”laurea” – od toho je odvozeno i slovo ”laureatus” neboli laureát = vavřínem ověnčený (neboli vítěz).