BAROKNÍ NÁSTROJOVÝ KONCERT A SONÁTA

Slovo ”concerto” znamená v italštině původně shodu, souhlas, domluvu. Kořenem slova concerto je ovšem jiné italské slovo – ”certame”, což znamená souboj, soupeření. Concerto je tedy vlastně shoda, souhlas, usmíření po předchozím souboji soutěži.
Koncertantní princip v hudbě splňuje obojí význam: znamená jednak nápodobu vzájemného zápolení, jednak i vzájemnou shodu, soulad, souhru. Princip takovéhoto vzájemného ”zápolení” je v hudbě přítomný od pradávna – jeho prvopočátky lze sledovat už od antických responsoriálně provozovaných hudebních útvarů dramatických (v řecké tragédii si často vzájemně odpovídaly sólisté a ”chór”) i rituálních (předpokládá se, že i některé starořecké chrámové zpěvy – hymny aj. - se provozovaly responsoriálně, tedy na principu dialogu sólisty a sboru nebo dvou sborů). Princip responsoriálního přednesu přešel poté i do gregoriánského chorálu (antifona a responsorium) a samozřejmě i do vícehlasé hudby, kde k němu bylo dokonce i víc příležitostí (vzpomeňme si např. na benátskou vícesborovou techniku pozdní renesance). Barokní hudba, která si potrpěla na velké, mimořádné výkony, na patetické afekty i na vnějškový efekt v umění (divácká atraktivnost opery), zdůraznila koncertantní princip v hudbě velmi silně. V oblasti interpretačního umění se v baroku poprvé rozvinula virtuozita – jak pěvecká tak i instrumentalistická.

KANTÁTA:

velmi rozšířený vokální žánr v baroku. Kantáta byla duchovní i světská – a barokní kantáta byla především sólová: nejčastěji pro jeden (méně často dva až tři) sólový hlas s malým instrumentálním souborem. Vypadala tudíž jinak než dnešní kantáta: nebyla tak dlouhá, zásadně v ní chyběl sbor a ani instrumentální soubor nebyl veliký, rozhodně to nebyl orchestr. Byla to spíše jakási rozšířená a pěvecky náročnější píseň s malým instrumentálním ansámblem. Bylo zvykem psát jako ”partnera” k virtuóznímu sólovému hlasu nějaký koncertantní nástroj, který s ním vedl ”dialog”.Vznik kantáty je rovněž jedním z důsledků doprovázené monodie, která uvolnila a emancipovala sólový zpěv a dodala mu vysokou společenskou prestiž. Na půdě kantáty se paralelně s operou seria rozvíjel virtuózní koloraturní zpěv. Později komponována i jako samostatná lyricko-dramatická scéna, čili včetně recitativu. Takto ji pěstoval ještě Beethoven (Ach, perfido!). Významnou roli hrála duchovní kantáta v protestantské, především luteránské boholužbě – v tvorě J.S. Bacha je zastoupeno přes 200 takovýchto kantát. Tyto luteránské duchovní kantáty využívaly i sbor – nejčastěji ovšem pouze na konci jako chorál (sborová úprava chrámové písně).

Oratorium:

Vyvíjelo se takřka paralelně s vývojem opery – bylo to fakticky ”duchovní drama”: funkce oratoria byla různorodá:
1) v době velikonočního postu, kdy bylo zakázáno hrát divadlo, fungovalo oratorium jako jistá kulturní náhražka za operu. Bylo komponováno na biblické náměty – starozákonní, nebo novozákonní – ze života svatých, zejména pak na evangelijní texty pašijí, které byly vhodné právě pro velikonoční týden.
2) V Římě, kde bylo centrum katolické církve, nebylo vždy společensky vhodné, aby kněží a mniši chodili do divadla na ”příliš světské”opery. Právě v Říme se proto vyvinula tzv. římská operní škola, která používala různé alegorické náměty (spor Duše s Tělem atp.) – a to už takřka od dob florentské Cameraty. Nejstarší známá duchovní opera je Rappresentatione di Anima e di Corpo (1601/02) od Emilia de Cavallieriho, člena Cameraty (viz o ní v partii o florentské Cameratě). V Římě se tyto duchovní opery často prováděly přímo v chrámu – konkrétně v chrámových oratořích (latinsty oratio = modlitba - oratoř = zvláštní, někdy i oddělený prostor v chrámu, určený pro klidné rozjímání a modlitby a také pro čestné nebo významné osoby – dobové VIP). Oratorium se katolické církvi hodilo jako jeden z působivých prostředků rekatolizace – a proto ho církev velice podporovala.
Oratorium převzalo všechny základní vyjadřovací prostředky opery – předehru, mezihry, recitativy, árie, zachován zůstal VŽDY sbor, který měl dokonce velmi důležitou roli. Oratorium se ovšem nehrálo na scéně a v kostýmech: bylo určeno zásadně pro koncertní přednes a tudíž si, kvůli lepší orientaci v ději (neboť i oratorium de facto vypráví příběh) si vytvořilo postavu vypravěče, komentátora, průvodce po ději. Například v pašijích je tímto vypravěčem nejčastěji sám evangelista.
Oratorium bylo buďto latinské (pro kněze a duchovní elitu) nebo ”lidové” (tzv. oratorio volgare) pro obecný lid – v italštině eventuálně v jiných mateřských řečech.
Nejvýznamnějším skladatelem barokního oratoria byl Giacomo Carissimi (1605 – 1674), autor několika desítek oratorií, z nichž se dochovalo cca 20 – hlavně starozákonní náměty (Jonáš, Baltazar, Šalomounův soud, Abraham a Izák, Job,…). Carisimi působil v Římě. Barokní oratorium vyvrcholilo v díle Bachově (pašije- Maoušovy a Janovy) a zejména Händlově (celkem 26 oratorií – m.j. Mesiáš, Juda Makabejský, Izrael v Egyptě, ….)