Ještě v tom roce se Kurt v hodině výtvarné výchovy na montesanské škole znovu setkal s vedoucím Melvins Buzzem Osbornem, podsaditým klukem s divokým pohledem, který byl o několik let starší než on. Osborne v té době zbožňoval Who, ale brzy začal poslouchat punk rock. Vlastnil obrazovou knihu o Sex Pistols, kterou Kurtovi půjčil. Ten se mohl pominout blahem. Poprvé viděl punk rock jinak než na několika vzácných dvojstranách v Creem. "Tohle byla ta správná divočina, Sex Pistols jako živí," říká Kurt, "a moh jsem si o nich přečíst spoustu věcí. Bylo to senza." Brzy pomaloval logy Sex Pistols lavice ve všech třídách i své složky. Pak začal vyprávět na potkání každému, kdo byl ochotný poslouchat, že založí punkrockovou kapelu, která bude slavná, a to i přesto, že v té době ještě punk rock nikdy neslyšel.

Lukin hrál na baskytaru

v místní kapele Melvins, kterou už Kurt jednou večer v létě před devátou třídou viděl zkoušet. Kurtův kamarád Brendan se znal s někým, kdo znal bubeníka od Melvinů, a spolu na něm vymámili pozvání na zkoušku kapely konající se na půdě u jednoho z nich. Melvins se ještě nedostali k punku, ale hráli věci od Hendrixe a Who.
Poprvé viděl opravdovou rockovou kapelu zblízka a byl vzrušením bez sebe. "Celou noc jsem pil víno a pořádně jsem se namazal. Musel jsem být nesnesitelnej, pamatuju se, že jsem jim pořád mazal med kolem huby," vzpomíná Kurt. "Strašně mě vzrušovalo, že vidím stejně starý kluky hrát v opravdový kapele. Bylo to něco. Říkal jsem si: ,Ti se ale mají."` Brzy měli všichni vlezlého prcka plné zuby a vyhodili ho. Když odcházel, byl tak opilý, že spadl ze žebříku.

Ale když jsem v devíti začínal být maniodepresivní, viděl jsem to jinak. Najednou to byl nedostižnej sen."
V desáté třídě Kurt přestal snít o slávě. "Tenkrát jsem si už vůbec nevěřil," vypráví, "měl jsem malý sebevědomí a představa, že bych se moh opravdu stát rockovou hvězdou a zvládnout, co se od ni čeká, mi připadala naprosto absurdní. Neuměl jsem si představit, že bych byl v televizi, dělal interview nebo něco podobnýho. Na něco takovýho jsem nepomyslel ani ve snu."
Otec ho donutil, aby vstoupil do baseballového družstva. Kurt se rozvaloval na lavici, a když ho zavolali k odpalování, schválně mávl pálkou mimo míč, aby nemusel hrát. Na lavici měl stálého společníka Matta Lukina, se kterým si povídali o Kiss a Cheap Trick. Znali se ze střední školy v Montesanu. Lukin na Kurta vzpomíná jako na "malého rebela s mastnýma vlasama".

"Když jsem byl o hodně mladší, tak kolem sedmi, věřil jsem, že ze mě bude rocková hvězda," říká Kurt. "Všechno se zdálo snadný, protože jsem překypoval energií a svět mi ležel u nohou - moh jsem dělat všechno na světě. Citil jsem, že bych klidně moh být i prezidentem, ale to se mi nezdálo dost dobrý, radši jsem se chtěl stát rockovou hvězdou. Všechno mi bylo naprosto jasný. Baštil jsem Beatles a nechápal jsem svv okolí, co mě čeká, jaký pocity odcizení zažiju v pubertě."
"Myslel jsem si, že všechna města v Americe jsou jako Aberdeen," pokračuje Kurt. "Že je to všude stejný - všichni se tam spolu znají, není tam tolik násilí jako ve skutečnosti a všechno je možný. Myslel jsem si, že Státy jsou velký jako náš dvcrek, takže není problém celý je sjezdit s rockovou kapelou, dostat. se na titulní strany a tak.

Než dal dohromady kapelu, uběhly čtyři roky, ale rozhodně to nebylo tím, že by se málo snažil.
Ve škole se seznámil se Scottem a Andym, kteří hráli na baskytaru a kytaru a jamovali v opuštěném chladicím boxu na maso hluboko v lese. Kurt tam s nimi jednou šel. Celý den hráli a rozhodli se, že založí skupinu. Kurt se nechal přemluvit, aby tam nechal kytaru; mělí se koneckonců druhý den vrátit a zase zkoúšet. Ale Scott a Andy zkoušky pořád odkládali a ze dnů se staly týdny a z týdnů měsíce. Kurt nemohl získat svou kytaru zpátky, protože neměl auto a matka ho tam odvézt nechtěla. Musel se spokojit s kytarou pro praváky; paťřila klukovi, kterému umřela matka a bydlel v té době u Cobainů. "Taky kouřil a měl to v hlavě fakt vylízaný," říká o něm Kurt, "ale byl mi sympatickej, protože byl pěkně depresivní." Nakonec se mu podařilo přemluvit jednoho kamaráda, aby ho odvezl do lesa, kde nechal kytaru, ale našli ji roztřískanou na kusy - zbyl z ní vlastně jen krk a pár elektronek. Kurt s námahou vyrobil v dílně nový korpus, aby pak zjistil, že nezná správné proporce, nutné k tomu, aby se dala kytara naladit.

O pár let později konečně sehnal "punkovou" desku - rozvleklé eklektické trojalbum Sandinista od skupiny Clash a byl zklamaný, že znělo jinak, než čekal.
Když Kurt popisuje svoje hudební začátky, tvrdí, že hrál "drsnej riffovej rock". "Bylo to něco jako Led Zeppelin, ale bylo to syrový a snažil jsem se do toho dát co nejvíc agresivity a zlosti. Říkal jsem si: ,Jak vypadá opravdickej punk rock? Co je to? Jak moc je vulgární?` A snažil jsem se, aby byl vulgární hodně. Osolil jsem ten svůj prtavej reprák na plný pecky. Vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám."
"Byla to rozhodně perfektní relaxace," říká Kurt. "Bral jsem to jako práci. Jako poslání. Věděl jsem, že musím cvičit. Když jsem dostal první kytaru, byl jsem jí úplně posedlej.
Cítil jsem to pořád - věděl jsem, že dělám něco zvláštního. Věděl jsem, že to je dobrý, ale těžko jsem to tenkrát moh někomu dokázat. Věděl jsem, že ve mně něco je, a věděl jsem, že jednou Iidem ukážu, že umím psát dobrý písničky - že obohatím rock'n'roll."
Kurt zoufale toužil podniknout další logický krok - založit skupinu. "Chtěl jsem zažít ten pocit, když napíšete písničku a uslyšíte ji zahranou na všechny nástroje," říká Kurt. "Prostě jsem to chtěl. Aspoň to zkusit. Po ničem jiným jsem netoužil."

Začátkem roku 1980,

když bylo Kurtovi třináct, viděl s kamarádem Brendanem v televizním pořadu "Saturday Night Live" skupinu B-52's. Nová vlna je chytla. Brendan přemluvil rodiče, aby mu koupili módní kostkované boty. Kurtův otec si nemohl dovolit mu je koupit, a tak si Kurt namaloval kostky alespoň na obyčejné tenisky.
Někdy v létě před desátou třídou Kurt začal sledovat v časopise Creem výstřelky Sex Pistols. Představa punk rocku ho fascinovala. Naneštěstí v aberdeenském obchodě s gramofonovými deskami nic z punk rocku neměli, takže netušil, jak vlastně zní. Když byl sám v pokoji, hrál punk rock, jak si ho představoval - "tři akordy a spoustu řevu", popisuje svou produkci Kurt. Jak se později ukázalo, nebyl tak úplně vedle.

Aberdeen Kurta děsil.

Ve srovnání s Montesanem to bylo velkoměsto. "Myslel jsem si, že kluci a holky odsud jsou něco lepšího, že nejsem dost dohrej, abych s nima moh kamarádit," říká.
Ve škole četl knihy Rumble fish a Outsiders od S. E. Hintona a odmítal se s kýmkoli bavit. Prý v tom roce neměl ani jednoho kamaráda. Místo toho každý den po škole běžel rychle domů a až do večera hrál na kytaru. Uměl už obstojně zahrát "Back in Black" a naučil se i pár nových písniček - "My Best Friend's Girl" a "Louie, Louie" od Cars a "Another One Bites the Dust" od Queen.

Když Kurt

slavil čtrnácté narozeniny, Chuck mu řekl, že si může vybrat mezi kolem a kytarou. Kurt se rozhodl pro starší elektrickou kytaru, na kterou se skoro nedalo hrát, a malý otlučený desetiwattový reproduktor. "Byl to pěknej křáp," říká o kytaře Kurt. Vykašlal se na bubny a asi týden chodil na hodiny kytary; dost dlouho na to, aby se naučil hrát "Back in Black" od AC/DC. "Jsou to v podstatě akordy jako v ,Louie, Louie`," vysvětluje Kurt, "co jsem víc potřeboval?" Pak začal psát vlastní písničky. Jeho učitel na kytaru Warren Mason (který hrál v kapele s Chuckem) na Kurta vzpomíná jako na "milého a tichého kluka". Kurt vehementně popírá Masonovo tvrzení, že se chtěl naučit "Stairway to Heaven".

kašlal se na mě, protože si myslel, že mě máma totálně zblbla. S tím se dá těžko něco dělat."
"Nemyslím si, že by táta byl despota," pokračuje Kurt. "Nebyl zdaleka tak strašnej, jako je spousta jinejch otců, který znám." Tak co vlastně Kurtovi na otci vadilo? "Ani nevím," přiznává. "Taky si už všechno tak dobře nepamatuju. Nikdy jsem neměl pocit, že mám doopravdy tátu. Nikdy jsem neměl tátu, jakýho bych chtěl, tátu kamaráda."
Nakonec si s Kurtem nevěděl rady už ani Don a rodina si ho začala předávat jako horký brambor, takže žil postupně u třech různých tet a strýců a prarodičů z otcovy strany. Nejméně dvakrát do roka se stěhoval z Montesana do Aberdeenu a měnil školu.
Wendy věděla, že by si Kurta měla vzít zpátky k sobě, ale prožívala tehdy své vlastní trauma - konečně se zbavila toho paranoidního schizofrenika, který ji duševně í fyzicky týral. Jednou dokonce skončila na pohotovosti. Přišla tenkrát o místo a poprosila bratra Chucka, který byl hudebníkem, aby si vzal Kurta k sobě.

Začal se také stýkat s partou kluků, kteří nosili trika s Kiss, dlouhé kabáty a měli stupňovitě sestříhané vlasy. "Byli o dost starší než já - snad už chodili na gympl," říká Kurt. "Kouřili trávu a připadali mi mnohem správnější než mí trapní spolužáci ze čtvrtý třídy, co čučeli na přitroublý seriály. Zval jsem je domů a dělil jsem se s nima o jídlo, aby se mnou kamarádili." 'I~to mladí kuřáci brzy zaregistrovali Donovu úctyhodnou sbírku desek a naléhali na Kurta, aby jim desky pustil. "Potom, co mě naučili poslouchat tuhle muziku," vypráví Kurt, "se ze mě časem stal malej kuřák trávy."
"Nikdy za mnou nepřišel, ani jako dítě, aby se mi svěřil, co má na srdci, nebo se vyjádřil, co vlastně chce," říká Don. "Je jako já - taky nic neřeknu a počítám s tím, že to časem přejde nebo nějak dopadne. Nic nevysvětluju. Nosím to v sobě a pak to ze mě vyletí naráz."
"Oženil se a já pro něj přestal existovat," vypráví Kurt. "Vy

Jednou vzal Don Kurta

také na lov, ale jakmile dorazili do lesa, Kurt odmítl jít s loveckou společností dál. Strávil celý den od úsvitu do soumraku ve voze. "Když na to teti vzpomínám," říká Kurt, "vím, že jsem tenkrát nějak cítil, že se zvířata nemají zabíjet, hlavně ne ze sportu. Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Jen jsem sí uvědomoval, že tam s nima nechci jít."
Kurt mezítim začal kromě Beatles a Monkees objevovat i jinou rockovou hudbu. Od té doby, co Dona kdosi přesvědčil, aby vstoupil do klubu přátel gramofonových a magnetofonových nahrávek Columbia House, začal shromaždovat docela slušnou sbírku desek. Každý měsíc mu chodily poštou desky od kapel jako Aerosmith, Led Zeppelin, Black Sabbath a Kiss. Don se nikdy nedostal k tomu, aby je otevřel, ale Kurt to po několika měsících udělal za něj.

I přesto si podle svých slov

Kurt vedl v zápase docela dobře, snad proto, že si mohl na žíněnce vylít vztek. Ale když přišlo důležité mistrovství, rozhodl se, že to otcovi vrátí. Když nastoupil se svým protivníkem na žíněnku a zaujali svá místa, seděl Don na bariérách a zdravil syna potleskem. "Byl jsem na všech čtyřech, ale díval jsem se na tátu, usmíval se a čekal na píštalku," vypráví Kurt. "Prostě jsem se mu koukal upřeně do očí a pak jsem se najednou schoulil do sebe - spojil jsem ruce a nechal se povalit. Měli jste vidět, jak se tvářil. Odešel v půlce zápasu, protože jsem to udělal čtyřikrát za sebou." Don si na tuto epizodu prý také nevzpomíná, ale podle Kurta byla tenkrát příčinou toho, že se musel odstěhovat z domu k tetě a strýci.

Přiměl ho, aby vstoupil do školního zápasnického družstva. Kurt nenáviděl vyčerpávající tréninky a to, že se musel pohybovat mezi sportovci, snad ještě víc. "Bylo to peklo," říká Kurt. "Zduše jsem to nenáviděl." Večer přišel z tréninku, kde ho čekalo "nechutný oschlý jídlo, který uvařila s velkou láskou a námahou nevlastní máma a který tam stálo už od oběda. houba byla celou tu dobu zapnutá na minimum, takže všechno bylo úplně vysušený a nechutný. Vůbec neuměla vařit."

"Zatlouká," podotkne Wendy.

Po rozvodu začal pracovat Don jako revizor u dřevařské společnosti Mayer Brothers. "V podstatě celej den chodil a počítal klády," říká Kurt.
"Jeho představa o společně stráveném dni otce se synem byla taková, že mě o sobotách a nedělích bral s sebou do práce," pokračuje Kurt. "Já seděl v jeho kanceláři a on chodil okolo a počítal klády. Bylo to fakt docela dobrý." V otcově kanceláři si Kurt maloval a střílel si z lidí po telefonu. Někdy chodil do skladu a hrál si na hranicích dříví. Po téhle zábavě si vlezl do otcovy dodávky a poslouchal pořád dokola album Queen News of the World, až vybil baterku, a museli shánět někoho, kdo by je roztlačil.
Na střední škole kamarádil Don se sportovci, ale v žádném sportu nikdy nevynikl, snad proto, že byl na svůj věk malý. Jeho otec si od něj hodně sliboval, ale on na to prostě neměl. Někteří tvrdí, že právě proto Don nutil Kurta k tomu, aby sportoval.

"Don si bral všechno, co Kurt dělal, osobně," říká Wendy. "Když mu nešel baseball, začal běsnit a pak Kurta ponižoval. Nenechal ho, aby se choval jako dítě. Chtěl z něj mít malého dospělého, který by se choval tip top a nikdy nešlápl vedle. Bil ho přes prsty a nadával mu do pitomců. Strašně rychle se rozzuřil a hned - bum ho po hlavě. Moje maminka říká, že si pamatuje, jak do Kurta strčil, že letěl přes celý pokoj. Bylo mu asi šest." Don tvrdí, že se na nic takového nepamatuje.

Ale možná v tom bylo něco víc. "Dokážu být citlivej, ale někdy ne, a taky se neumím vyjádřit," přiznává Don. "Někdy se chovám jako blbec a ubližuju lidem. Ne že bych někomu chtěl ubližovat, ale v tu chvíli si to prostě neuvědomuju." Co když to tak bylo i s Kurtem? "Je to možný," říká Don. "Určitě."
Je to zvláštní, ale když si má Don vybavit léta strávená s Kurtem, jako by ztratil pamět. Přestože se jeví jako milý a nenáročný pán, napětí z rozvodu v něm mohlo uvolnit jeho horší já. "Vládl jsem silnou rukou?" ptá se sám sebe. "Moje žena to tvrdí. Asi vyletím dřív, než začnu myslet. A pak snadno někomu ublížím. Za chvilku mě to přejde a zapomenu na to, ale ti ostatní ne. Můj táta mě mlátil řemenem a nejen jím, někdy jsem měl monokly. Ale já si nevzpomínám, vlastně ano, jednou jsem ho řemenem praštil."

Kurt chodil za školu a odmítal doma pomáhat. Don říká, že když mu zařídil slušnou práci, ani se tam neukázal. Začal ubližovat mladšímu bratrovi a ani nevlastní sestru neměl příliš v lásce - přestože byla o čtyři roky mladší, měla ho vždycky na starost, když rodiče nebyli doma.
Pak si všiml, že táta začal jeho nevlastní sestře a bratrovi kupovat spoustu hraček. Zatímco on trčel ve svém pokoji v přízemí, chodili nakupovat a vraceli se s růžovými poníky a supernákladáky.
"Dělal jsem, co jsem mohl, aby měl pocit, že ho máme rádi, že k nám prostě patří," vzpomíná Don a tvrdí, že chtěl mít Kurta ve vlastní péči prostě proto, aby víc cítil, že je součástí rodiny. "Ale on s námi prostě nechtěl být, chtěl k mamince a ta o něj nestála. A ted je ona ta dobrá a já ten strašně špatnej."

Don jednou neprozřetelně Kurtovi slíbil, že se nikdy znovu neožení. Navzdory tomu se oženil poměrně brzy; už v únoru roku 1978. Jeho nová žena si s sebou přivedla dvě děti a všichni se odstěhovali do slušného domu v Montesanu. Kurt s novou rodinou moc dobře nevycházel, hlavně s nevlastní matkou. "Dodnes jsem někoho tak křivýho nepoznal," říká o ní. "Je strašně hodná," odporuje Don. "Chovala se k němu úplně ukázkově, zkoušela všechno možný, sháněla mu práci a snažila se jako blbec, ale to, jak se choval, co dělal - a co nedělal, ničilo celou rodinu."

Don nebydlel přímo v přívěsu, ale v prefabrikovaném domě, který se dal rozmontovat na díly, odtáhnout nákladním vozem někam do autokempu pro přívěsy, a zase smontovat. "Nebyl to přívěs, v jakých si žije bohatá bílá chátra. ~ mívaj luxusní a dvakrát tak širokej," líčí Kurt.
Ze začátku bylo všechno fajn. Don koupil Kurtovi malou motorku a podnikali spolu spoustu věcí, jezdili například o víkendu na pláž nebo kempovat. "Měl všechno, co chtěl," říká Don. "Žil si jako v ráji. Měl pro sebe cele] barák, dostal motorku, mohl si dělat, co sám chtěl, pořád jsme něco vymýšleli. Ale když pak do toho vstoupí nová matka se dvěma dětmi..."

Kurt

žil s matkou ještě rok po rozvodu. Ale neměl rád jejího nového přítele, o kterém mluví jako o "obrovským zlým tyranovi". Wendy si nejdřív myslela, že Kurtova averze k novému příteli je pouhou žárlivostí. O pět let později si uvědomila, že její přítel je "tak trochu cvok" - že je vlastně paranoidní schizofrenik. Kurt byl strašně neštastný a vyléval si zlost na všech kolem sebe - počínaje Wendy a konče lidmi, kteří ho hlídali. Před těmi se pravidelně zamykal. Wendy ho už nezvládala, a proto ho poslala k Donovi, který bydlel v mobilním domku v Montesanu, což bylo ještě menší dřevařské městečko asi dvacet mil na východ od Aberdeenu.

Kurtova tvořivost a inteligence, i to, že si brzy uvědomoval své umělecké sklony, všechno ještě víc komplikovalo. "Až asi v deseti nebo jedenácti jsem si začal uvědomovat, že jsem jinej než všichni ostatní ve škole," říká. "Zjistil jsem, že mě baví malovat a poslouchat muziku víc než ostatní spolužáky. Pomalu to ve mně rostlo a uvědomoval jsem si to. Ve dvanácti jsem se začal vyhýbat ostatním." Byl přesvědčený, že nikdy nepotká někoho podobného, a přestal vyhledávat kamarády.
"To je tím městem - kdyby žil někde jinde, byl by v pohodě," vysvětluje Wendy. "Ale tohle je strašný zapadákov. Všichni se hlídají, kritizují se a nesnášejí, když se někdo vymyká jejich představám jako on."

Kurt říká,

že měl pocit, jako by v něm vyhaslo světlo, které se od té doby snaží najít. "Pamatuju se, že jsem to najednou už nebyl já, připadal jsem si bezcennej," vypráví. "Zdálo se mi, že už nemám nárok kamarádit s ostatníma klukama, protože měli rodiče a já už ne."
Jako outsider si však začal připadat už před rozvodem. "Neměl jsem'si co říct hlavně s tátou," vypráví. "Chtěl ze mě mít sportovce, ale mně sport nic neříkal, byl jsem umělecky založenej, ale on na tyhle věci nebyl, takže jsem se pořád cítil provinile. Nechápal jsem, jak můžu bejt jejich, protože ani jeden z nich neměl vztah k umění jako já. Měl jsem rád muziku a oni ne. Snad jsem si podvědomě myslel, že mě adoptovali - hlavně od doby, co jsem viděl tu epizodu ze seriálu ,Partidge Family`, kde si Danny myslí, že ho adoptovali. Ztotožnil jsem se s ním."

Kurt na tom byl stejně jako spousta jiných dětí, které patřily k jeho generaci - z rozvrácených rodin vlastně pocházeli všichni bývalí i nynější členové Nirvany (kromě jednoho). Rozvodová křivka vyletěla v polovině sedmdesátých let prudce nahoru; za deset let vzrostla víc než dvojnásobně. Děti z těchto rozvrácených manželství nemusely zápolit se světovou válkou ani ekonomickou krizí. Jen neměly žádnou rodinu. Jejich války byly soukromé.

Rozvod

a to, co po něm následovalo, Kurtem hluboce otřáslo. "Zničilo mu to život," přiznává Wendy. "Úplně se změnil. Myslím si, že se styděl. A uzavřel se - začal si všechno nechávat pro sebe. Začal být velmi plachý."
"Myslím si, že ještě ted' tím trpí," dodává.
"Namísto usměvavého a srdečného dítěte, jakým býval, se z něho stal kakabus," vzpomíná Wendy, "tvářil se nasupeně, pořád se mračil a všemu se vysmíval." Na zed ve svém pokoji Kurt načmáral: "Nenávidím mámu, nenávidím tátu, táta nenávidí mámu, máma nenávidí tátu, všechno hezký v tahu." Kousek vedle nakreslil karikatury Wendy a Dona a připsal k nim: "Táta otravuje" a "Máma otravuje." Pod to nakreslil mozek s velkým otazníkem. Jeho výtvory spolu s několika umnými logy Led Zeppelin a Iron Maiden přežily dodneška (popírá, že jsou jeho, ale sestry nelžou).

Ve třetí třídě se začal učit hrát na buben. "Pamatuju si, že už jako malej kluk jsem chtěl být Ringo Starr," vypráví Kurt. "Nebo spíš John Lennon, kterej by ale hrál na bubny." Kurt hrál na základní škole ve školní kapele, ale nikdy se nenaučil noty - vždycky si počkal, až se písničku naučí jeho spoluhráč, a pak hrál podle něj.
V sedmi letech, na Vánoce roku 1974, si vzal do hlavy, že je matce na obtíž. "Jediná věc, po které jsem tenkrát doopravdy toužil, byla pistole za pět dolarů," vzpomíná Kurt. "Místo toho jsem dostal kus uhlí."
Kurt tvrdí, že byl stejně šikovný na obě ruce, ale otec ho nutil používat pravou, aby neměl později jako levák problémy. Nakonec se jím stejně stal.
Neustále měl nějaké zdravotní potíže. Kromě hyperaktivity ho trápila chronická bronchitida a v osmé třídě u něj zjistili lehčí skoliózu neboli vychýlení páteře. Váha kytary časem tuto vadu ještě zhoršila. Kurt tvrdí, že kdyby byl pravák, vada by se napravila.
Roku 1975, když bylo Kurtovi osm, se jeho rodiče rozvedli. Wendy tvrdí, že se s Donem rozvedla, protože pořád někde lítal - buď hrál košíkovou nebo baseball, trénoval nebo pískal. Když na to Wendy vzpomíná, pochybuje, jestli ho vůbec někdy měla ráda. Don se rozvodu ze všech sil bránil. Oba připouštějí, že později děti v bitvě mezi sebou využívali.