kašlal se na mě, protože si myslel, že mě máma totálně zblbla. S tím se dá těžko něco dělat."
"Nemyslím si, že by táta byl despota," pokračuje Kurt. "Nebyl zdaleka tak strašnej, jako je spousta jinejch otců, který znám." Tak co vlastně Kurtovi na otci vadilo? "Ani nevím," přiznává. "Taky si už všechno tak dobře nepamatuju. Nikdy jsem neměl pocit, že mám doopravdy tátu. Nikdy jsem neměl tátu, jakýho bych chtěl, tátu kamaráda."
Nakonec si s Kurtem nevěděl rady už ani Don a rodina si ho začala předávat jako horký brambor, takže žil postupně u třech různých tet a strýců a prarodičů z otcovy strany. Nejméně dvakrát do roka se stěhoval z Montesana do Aberdeenu a měnil školu.
Wendy věděla, že by si Kurta měla vzít zpátky k sobě, ale prožívala tehdy své vlastní trauma - konečně se zbavila toho paranoidního schizofrenika, který ji duševně í fyzicky týral. Jednou dokonce skončila na pohotovosti. Přišla tenkrát o místo a poprosila bratra Chucka, který byl hudebníkem, aby si vzal Kurta k sobě.