Sonáty

Světská sonáta (sonata da camera) byla stavebně pestřejší, počet vět kolísal mezi třemi až šesti a věty byly převážně taneční (návaznost na renesanční řady tanců – allemanda - couranta, sarabanda - gigue …. a další tance. Pavana a galliarda se v baroku už neužívala). Sonata da camera byla tudíž více barokní taneční suitou – a také se do suity postupně přeměnila. I v ní se na začátku mohlo (ale nemuselo) objevit pomalé Adagio jako formální úvod sonáty. Poté ovšem následovala řada tanců uspořádaných zpravidla do dvojic. Ty měly výše popsanou dvoudílnou formu AA´s repeticemi u obou dílů a harmonickým sledem T-D/D-T.
Vrcholné a pozdní baroko už nerozlišovalo mezi sonátou da chiesa a sonátou da camera: Název ”sonáta” znamenal výhradně původní sonátu da chiesa, kdežto pro původní sonátu da camera se vžilo označení ”suita” nebo ”partita” (takto je to rozlišeno jednoznačně např. u J. S. Bacha).
Prvními významnými skladatelskými osobnostmi barokní sonáty a brokního nástrojového koncertu byli slavní italští houslisté a skladatelé Arcangelo CORELLI a Giuseppe TORELLI.
Arcangelo Corelli (1653 – 1713): Kariéru houslového virtuóza zahájil v Bologni, kde se vyškolil na tamní slavné ”Accademia filarmonica”, která znamená kolébku moderní virtuózní houslové hry – tzv. ”boloňská škola. Kolem roku 1671 přišel do Říma, kde působil jako houslista a zároveň se dále školil ve skladbě. Koncem 70. let působil v Římě ve službách švédské královny Kristiny (která se v roce 1654 vzdala švédského trůnu a odešla do emigrace do Říma, kde zemřela 1689), v 80. A 90. letech pak působil ve službách vysoké církevní hirerarchie v Římě. Na sklonku života trpěl těžkou melancholií. Corelli je považován za zakladatele concerta grossa, prvního významného tvůrce barokní sonáty. Byl považován za největšího houslistu své doby. Vůbec se nevěnoval opeře (ani kantátě ani oratoriu), komponoval pouze instrumentální hudbu. Byl též významným pedagogem, k jeho největším následovníkům náleželi A. Vivaldi (nebyl Corelliho přímým žákem), G. F. Händel (byl přímým Corelliho žákem) a jiní.
Corelli pěstoval takřka výlučně sonátu, triovou sonátu a concerto grosso. Tiskem vydal celkem 6 opusů: Op. 1 a op. 3 jsou Triosonáty da chiesa pro dvoje housle a continuo (vždy po
12 skladbách) , vyd. Řím 1681 (op.1) a 1689 (op.3)
Op. 2 a op. 4 jsou Triosonáty da camera pro dvoje housle a continuo (vždy
po 12 skladbách), vyd. Řím 1685 a 1694
Op. 5 je 12 Sólových sonát (housle a basso continuo): 6x da chiesa, 5x da
camera a poslední je sonáta variační – slavná ”La folia”), vyd. Řím 1700. Často i u typu ”da chiesa” více než 4 věty – nejčastěji 5. Rozdíl mezi oběma typy je jednak v označení některých vět názvy tanců, jednak v základním charakteru hudby

FOLIA= z portugalštiny ”šílení, bláznění”. Původně rychlý tanec, který svým chvatem, jistou divokostí a také pantomimickými výstupy a grimasami, které se při něm prováděly, připomínal křepčení šílenců. Jeho kolébkou je Španělsko a Portugalsko, největší rozkvět v 15.-17.století. Jako většina rychlých skočných tanců byla i FOLIA třídobá a hudebně vyrůstala z variací nad ostinátním basem (obdobně jako jiný dobový rychlý tanec – PASSACAGLIA). Později, když folia (i passacaglia) ztratily svůj původní taneční charakter, staly se typickými variačními formami nad ostinátním basem. Třídobé metrum jim zůstalo, původní rychlé tempo se ovšem značně zpomalilo – jak barokní folia tak i passacaglia jsou skladby plynoucí v důstojném pomalém, nanejvýš mírně rychlém tempu.
Op. 6 je 12 concerti grossi , vyd. Amsterodam 1714. U concerta grossa se nerozlišuje mezi typem ”da chiesa” a ”da camera”. Forma je dosti variabilní, směšuje prvky sonaty da chiesa i da camera. ”Concertino” je nejčastěji trio dvou houslí a violoncella. Na některých skladbách je patrné, že Corelli možná dospěl k typu concerto grosso z původních triosonát jejichž dialogickou povahu posílil rozdílnou instrumentací: jedno hlasové pásmo svěřil malé sólistické skupince a druhé velkému souboru.