Sonáty

V oblasti instrumentální hudby se koncertantní princip – tedy princip ”vzájemného zápolení s výslednou shodou” uplatnil především v žánrové oblasti skupinového a sólového koncertu. Skupinový koncert se nazýval concerto grosso a sólový koncert prostě concerto.
Concerto grosso znamená vícevětou skladbu pro dva a více sólistů s orchestrem. Sólová skupinka se nazývá concertino a orchestr se nazývá grosso (italsky: velký, hrubý, těžký). Sólová skupinka stojí proti orchestru, oproti němuž má ”v koncertantním souboji” početnou nevýhodu, kterou nahrazuje virtuozitou. V nejstarších skladbách typu concerto grosso byla sólistická skupinka součástí orchestru, z něhož se pouze vydělovala v sólových úsecích, kdy se orchestr odmlčel. Jinak ovšem hrála vše i v úsecích s celým orchestrem. Teprve později byla sólová skupinka od orchestru oddělena - a to i vizuálně – stála při provedení před orchestrem. V barokním concertu grossu byla skupinka nejčastěji 3-4 členná a většinou ji tvořily nástroje stejného druhu (nejčastěji např. trio 2 houslí a violoncella). Concerto grosso je starší než sólový nástrojový koncert. Ten vznikl o něco později a sólo v něm hrál už pouze jediný nástroj postavený proti orchestru. Orchestr byl v barokním concertu grossu i sólovém concertu pouze smyčcový doplněný cembalem (basso continuo).

V oblasti komorní instrumentální hudby se v těsné souvislosti s vývojem barokního koncertu rozvíjí barokní SONÁTA. Sonáta byla už od pozdní renesance, kdy se tento název v hudbě objevil poprvé (canzona per sonar -> sonata) čistě instrumentální bez jakýchkoli ”vokálních příměsí”, které naopak dlouho byly v sinfonii i v concertu (”koncertantní moteto”, ”koncertantní mše” v raném baroku). Postupně se označení sonáta začalo užívat pro komorní instrumentální vícevěté skladby bez orchestrální složky. Sonáta svou povahou dobře vyhovovala zálibě ve virtuózní sólové hře s oporou basso continuo. V případě triové sonáty bylo možné dobře využít i koncertantní princip.
Rozvíjely se především dva základní typy sonáty co do obsazení a dva základní typy co do funkce.
Co do obsazení je to jednak sólová sonáta pro jeden melodický nástroj (nejčastěji v raném baroku housle) a continuo. To znamená, že barokní sólovou sonátu s continuem hráli pravidelně 3 hráči ! (sólový nástroj, cembalo a gamba nebo violoncello). Druhým typem je triová sonáta (sonata a tre) pro dva melodické nástroje (nejčastěji dvoje housle) a continuo. Triovou sonátu hráli tudíž 4 hráči !

Existovaly i ”sonaty a quattro” pro 3 melodické nástroje a continuo – ty jsou ovšem v naprosté menšině.

Co do funkce rané baroko užívalo instrumentální sonátu jak v chrámu tak i ve světském prostředí. Chrámová sonáta se nazývala sonata a chiesa, světské sonátě se říkalo sonata da camera. Chrámová sonáta byla vážnější, tempově vcelku pomalejší, více polyfonně založená (v chrámové hudbě se, jak už víme, polyfonní způsob práce udržel i nadále – tzv. prima prattica, jak tomu říkal Monteverdi). Chrámová sonáta měla též pravidelnější stavbu – byla, až na nepatrné výjimky, čtyřvětá, přičemž uvnitř vytvářela dvě dvojice vět v tempovém sledu ”pomalu-rychle// pomalu-rychle”. Chrámovou sonátu zahajovalo vždy pomalé ”Adagio”, na něž navazovalo rychlejší, polyfonně (imitačně) pracované ”Allegro”. Stejně byla psána i druhá dvojice vět: třetí byla opět pomalá (většinou stručnější než první věta) a čtvrtá věta opět rychlá i imitovaná (fugato nebo volná fuga). Zvláště v obou rychlých větách byla dosti pravidelná dvoudílná forma AA´ s opakováním obou dílů a s harmonickým plánem T-D/D-T. Tato forma se objevuje už v renesanční taneční suitě, v baroku se pouze dále rozvíjí a stane se později jedním z východisek formy sonátové.