BAROKNÍ NÁSTROJOVÝ KONCERT A SONÁTA

Slovo ”concerto” znamená v italštině původně shodu, souhlas, domluvu. Kořenem slova concerto je ovšem jiné italské slovo – ”certame”, což znamená souboj, soupeření. Concerto je tedy vlastně shoda, souhlas, usmíření po předchozím souboji soutěži.
Koncertantní princip v hudbě splňuje obojí význam: znamená jednak nápodobu vzájemného zápolení, jednak i vzájemnou shodu, soulad, souhru. Princip takovéhoto vzájemného ”zápolení” je v hudbě přítomný od pradávna – jeho prvopočátky lze sledovat už od antických responsoriálně provozovaných hudebních útvarů dramatických (v řecké tragédii si často vzájemně odpovídaly sólisté a ”chór”) i rituálních (předpokládá se, že i některé starořecké chrámové zpěvy – hymny aj. - se provozovaly responsoriálně, tedy na principu dialogu sólisty a sboru nebo dvou sborů). Princip responsoriálního přednesu přešel poté i do gregoriánského chorálu (antifona a responsorium) a samozřejmě i do vícehlasé hudby, kde k němu bylo dokonce i víc příležitostí (vzpomeňme si např. na benátskou vícesborovou techniku pozdní renesance). Barokní hudba, která si potrpěla na velké, mimořádné výkony, na patetické afekty i na vnějškový efekt v umění (divácká atraktivnost opery), zdůraznila koncertantní princip v hudbě velmi silně. V oblasti interpretačního umění se v baroku poprvé rozvinula virtuozita – jak pěvecká tak i instrumentalistická.