KANTÁTA:

velmi rozšířený vokální žánr v baroku. Kantáta byla duchovní i světská – a barokní kantáta byla především sólová: nejčastěji pro jeden (méně často dva až tři) sólový hlas s malým instrumentálním souborem. Vypadala tudíž jinak než dnešní kantáta: nebyla tak dlouhá, zásadně v ní chyběl sbor a ani instrumentální soubor nebyl veliký, rozhodně to nebyl orchestr. Byla to spíše jakási rozšířená a pěvecky náročnější píseň s malým instrumentálním ansámblem. Bylo zvykem psát jako ”partnera” k virtuóznímu sólovému hlasu nějaký koncertantní nástroj, který s ním vedl ”dialog”.Vznik kantáty je rovněž jedním z důsledků doprovázené monodie, která uvolnila a emancipovala sólový zpěv a dodala mu vysokou společenskou prestiž. Na půdě kantáty se paralelně s operou seria rozvíjel virtuózní koloraturní zpěv. Později komponována i jako samostatná lyricko-dramatická scéna, čili včetně recitativu. Takto ji pěstoval ještě Beethoven (Ach, perfido!). Významnou roli hrála duchovní kantáta v protestantské, především luteránské boholužbě – v tvorě J.S. Bacha je zastoupeno přes 200 takovýchto kantát. Tyto luteránské duchovní kantáty využívaly i sbor – nejčastěji ovšem pouze na konci jako chorál (sborová úprava chrámové písně).