1) Do přestávek opery seria (většinou dvě přestávky – opera seria měla nejčastěji 3 dějství) se pro obveselení a rozptýlení publika vkládala komická intermezza. To byly krátké výstupy ”ze života” - o rozvaděných milencích, polapených záletnících, směšných nafoukaných boháčích, zamilovaných starcích, věčně nemocných hypochondrech, chytrých služkách a komornících, kteří svou inteligencí přelstí své naduté a despotické pány atd.
Někdy tyto krátké komické výstupy dokonce parodovaly vážný děj ”hlavní opery” – opery seria. Tato intermezza měla z počátku jen skromné obsazení (několik sólistů s malým orchestrem) – stala se však velice oblíbená, někdy dokonce víc než ”hlavní opera” a některá nich se postupně osamostatnila a začala se hrát jako samostatné opery. Tak vznikla opera buffa (buffo = šašek, šprýmař) – komická opera pozdního baroka, která zažila mohutný rozkvět v následující epoše klasicismu. Historicky významná je především La serva padrona (”Služka paní” – rozuměj : služka, která se stala paní!), kterou si Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736) napsal jako intermezzo do své vlastní opery seria Vznešený vězeň (Il prigioniero superbo) z roku 1733. Tato Pergolesiho vážná opera časem upadla v zapomnění, kdežto intermezzo ”La serva padrona” zažilo naopak velkou slávu, italské kočovné společnosti ho hrály samostatně i za hranicemi Itálie – čili dílo se osamostatnilo a stalo se jednou z prvních skutečných oper buffa. Buffy se od konce baroka začaly komponovat i samostatně – čili už nikoli jen jako intermezza do vážných oper. Největšího rozkvětu dosáhla buffa v klasicismu, neboť to byl žánr zaměřený především na neurozené nebo přímo lidové vrstvy posluchačů (zatímco vážná opera byla vždy výrazně aristokratická). Až do dob klasicismu také spadá vznik národních variant komické opery – francouzské opéra comique, německého singspielu, eventuálně anglické ballad opera.