Zakladatelem francouzské tragédie lyrique je paradoxně Ital – Jean Baptiste Lully (1632 – 1687), původně Giovanni Battista Lulli z Florencie, odkud odešel do Paříže, původně jako učitel italštiny francouzské princezny. Postupně se vypracoval až na nejvyšší hudebnický úřad na královském dvoře. Lully byl mimořádně nadaný hudebník – vynikající houslista, zpěvák, tanečník, skladatel i organizátor – divadelní podnikatel. Stal se oblíbencem Ludvíka XIV. A na vrcholu své kariéry de facto neomezeným ”vládcem” hudebního života ve Francii (měl od krále mimořádná, monopolní privilegia, byl vrchním ředitelem všech královských operních divadel, stál v čele elitní královské kapely . Král Ludvík XIV. si Lullyho velice oblíbil, učinil ho svým dvorním skladatelem a Lullyho kariéry od té doby stoupala.
Lully dokázal citlivě spojit italskou melodičnost s francouzskou tradicí – smyslem pro okázalou pompézní ”skupinovou” nádheru s důrazem na pathos, velké myšlenky, vysoké mravy, dvorské galantní obyčeje a chování a ušlechtilé gesto i taneční pohyb. Ve svých operách (i zpívaných baletech) vycházel z Racinových a Corneillových divadelních předloh. Základem jeho pěvecko-dramatického projevu je v recitativu – který je melodičtější (tedy spíše typ recitativu accompagnato) a tím se zmenšuje rozdíl mezi recitativem a árií – ta naopak není rozsáhlá a rozhodně není virtuózní. Je to prostě lyrický zpěv s minimem (nebo zcela bez) koloratur. Důležité jsou velké sborové scény – apoteózy, alegorická vyvrcholení a závěry dramat. Vše směřuje k oslavě královského majestátu. To je principiální rozdíl mezi tragédií lyrique a operou seria.