Leonardo Leo (1694 – 1744) – autor cca 70 oper – vedle opery seria pěstoval i operu buffa (o ní později), instrumentální hudbu (sonáty, triosonáty, concerti). Významný pedagog – vychoval velké množství žáků (Nicolo Piccini, Nicolo Jomelli,….).
Leonardo Vinci (cca1690 – 1730) – /neplést s malířem Leonardem da Vinci, s nímž neměl nic společného !/ Vedle opery seria s úspěchem pěstoval neapolskou ”commedia per musica” nebo též ”commedia musicale”, psanou v neapolském dialektu. Celkem napsal asi 50 oper, dochována jen část.
LIBRETISTÉ: Apostolo Zeno (1668-1750), Pietro Metastasio (1698-1782). Oba působili po sobě ve funkci dvorních básníků u císařského dvora ve Vídni. Profesionálem v oboru libreta byl především P. Metastasio, jehož některá nejslavnější libreta byla postupně zhudebněna až 20x (”Opuštěná Dido”, ”Alexandr v Indii”, ”Titus” – ještě Mozart !, ”Artaserse” (Xerxes), ”Ipermestra”,….)
VÁŽNÁ OPERA VE FRANCII : Francie si s Itálií tradičně konkurovaly: oba národy měly svou vyspělou hudební i literární kulturu a tudíž Francouzi usilovali o vytvoření své vlastní, francouzské vážné opery.
Francie klasickou /veršovanou/ tragédii (Pierre Corneille, 1606 – 1684, Jean Racine, 1639 – 1699) i vyspělé komediální divadlo – Jean Baptiste Poclain – Moliére, 1622 – 1673) a invazi italské opery se tudíž bránila. V oboru hudebně dramatických žánrů byl ve Francii velmi oblíbený balet, často v kombinaci se zpěvem: různé typy scénických děl označované jako ballet de cour (dvorský balet – tem mohl – ale nemusel mít děj), comédie-ballet – spojení zpěvu a baletu, později i opéra-ballet /rovněž spojení zpěvu a baletu s větším podílem zpěvu). Pod vlivem italské opery seria se začal ve Francii vytvářet domácí typ vážné opery – tedy žánru zpívaného, s pouze doplňkovou rolí baletu. Tento útvar se nazýval tragédie lyrique (lyrická tragédie). Od italské opery seria se tragédie lyrique odlišovala
1. jazykem – zpívána francouzsky
2. součástí byly i sbory a hlavně balet – libreto bylo vždy napsáno tak, aby se v průběhu děje naskytla příležitost k velké taneční scéně. Velký kompars pěvecký a baletní odlišoval francouzskou lyrickou tragédii nápadně od opery seria.
Ostatní náležitosti byly podobné opeře seria – recitativy, árie (v daleko menší míře se používaly koloratury a vůbec bravurní zpěv). Francouzská opera nepoužívala zpěv kastrátů.
Kastráti ve Francii pouze pohostinsky koncertovali (slavný Farinelli), ale do francouzských oper obsazováni nebyli. Tragédie lyrique měla rovněž předehru, označovanou jako ouverture. Ta měla – ve srovnání s neapolskou operní ”sinfonií” opačný tempový sled: pomalu (homofonní úsek) – rychle (imitovaný úsek – fugáto) – pomalu (návrat úvodní části nebo nový díl). Některé francouzské ouvertury byly pouze dvoudílné (pomalu-rychle).
Leonardo Vinci (cca1690 – 1730) – /neplést s malířem Leonardem da Vinci, s nímž neměl nic společného !/ Vedle opery seria s úspěchem pěstoval neapolskou ”commedia per musica” nebo též ”commedia musicale”, psanou v neapolském dialektu. Celkem napsal asi 50 oper, dochována jen část.
LIBRETISTÉ: Apostolo Zeno (1668-1750), Pietro Metastasio (1698-1782). Oba působili po sobě ve funkci dvorních básníků u císařského dvora ve Vídni. Profesionálem v oboru libreta byl především P. Metastasio, jehož některá nejslavnější libreta byla postupně zhudebněna až 20x (”Opuštěná Dido”, ”Alexandr v Indii”, ”Titus” – ještě Mozart !, ”Artaserse” (Xerxes), ”Ipermestra”,….)
VÁŽNÁ OPERA VE FRANCII : Francie si s Itálií tradičně konkurovaly: oba národy měly svou vyspělou hudební i literární kulturu a tudíž Francouzi usilovali o vytvoření své vlastní, francouzské vážné opery.
Francie klasickou /veršovanou/ tragédii (Pierre Corneille, 1606 – 1684, Jean Racine, 1639 – 1699) i vyspělé komediální divadlo – Jean Baptiste Poclain – Moliére, 1622 – 1673) a invazi italské opery se tudíž bránila. V oboru hudebně dramatických žánrů byl ve Francii velmi oblíbený balet, často v kombinaci se zpěvem: různé typy scénických děl označované jako ballet de cour (dvorský balet – tem mohl – ale nemusel mít děj), comédie-ballet – spojení zpěvu a baletu, později i opéra-ballet /rovněž spojení zpěvu a baletu s větším podílem zpěvu). Pod vlivem italské opery seria se začal ve Francii vytvářet domácí typ vážné opery – tedy žánru zpívaného, s pouze doplňkovou rolí baletu. Tento útvar se nazýval tragédie lyrique (lyrická tragédie). Od italské opery seria se tragédie lyrique odlišovala
1. jazykem – zpívána francouzsky
2. součástí byly i sbory a hlavně balet – libreto bylo vždy napsáno tak, aby se v průběhu děje naskytla příležitost k velké taneční scéně. Velký kompars pěvecký a baletní odlišoval francouzskou lyrickou tragédii nápadně od opery seria.
Ostatní náležitosti byly podobné opeře seria – recitativy, árie (v daleko menší míře se používaly koloratury a vůbec bravurní zpěv). Francouzská opera nepoužívala zpěv kastrátů.
Kastráti ve Francii pouze pohostinsky koncertovali (slavný Farinelli), ale do francouzských oper obsazováni nebyli. Tragédie lyrique měla rovněž předehru, označovanou jako ouverture. Ta měla – ve srovnání s neapolskou operní ”sinfonií” opačný tempový sled: pomalu (homofonní úsek) – rychle (imitovaný úsek – fugáto) – pomalu (návrat úvodní části nebo nový díl). Některé francouzské ouvertury byly pouze dvoudílné (pomalu-rychle).
posted by smetak1 at 3:03 AM
<< Home