ŘÍMSKÁ OPERA

– měla spíše alegorické a duchovní náměty, jimiž ovlivnila vznik oratoria jako duchovní opery. Bylo to dáno především tím, že Řím byl centrem katolické církve a žilo zde mnoho vysokých církevních hodnostářů, mnichů a kléru všeobecně. Náměty takovýchto oper se různým způsobem týkaly sporu ”duše s tělem” eventuálně byly zpracovávány náměty starozákonní – typická námětová oblast i pro pozdější oratorium. Historicky první operu s takovýmto duchovním námětem napsal ovšem už člen florentské Cameraty Emilio de Cavalieri – jeho alegorická opera se nazývá Rappresentatione di Anima et di Corpo (Představení duše a těla, 1601-1602) na libreto Agostina Manniho. Vystupují zde následující postavy: Čas, Rozum, Duše, Tělo, Rozkoš, Rozvážnost, Anděl strážný, Echo-ozvěna. Navíc ještě sbor blažených duší, sbor andělů, sbor ”života světského”.
Na Cavalieriho navázal svými alegorickými ”duchovními” operami v Římě především Stefano Landi (1590-1639), který v Římě působil jako zpěvák v papežské kapele. Mezi jeho nečetnými operami na světské náměty je např. La morte di Orfeo (Smrt Orfeova, 1619).