Neapolská opera

Libreto bylo chápáno pouze jako kostra pro zhudebnění – jeho význam byl druhořadý. Proto byla libreta neapolské opery seria často dramaticky neúčinná, nepravděpodobná, v příbězích se nezřídka objevovaly postavy, které v původních verzích příběhů vůbec nevystupovaly, konflikty se řešily často nelogicky, proti duchu dramatické pravdy. Postupně se stalo běžným například i vkládání árií z jiných oper, přestože tam působily dramaticky zcela cizorodě. Rozhodující bylo, že např. některá pěvecká ”hvězda” (opera seria založila kult ”pěveckých hvězd”) dotyčnou árii dokonale uměla a ráda ji předvedla jako své parádní číslo i v rámci úplně jiné opery. Árie do děje nezasahovala a publikum se o děj příliš nezajímalo – zajímal ho pouze krásný a virtuózní zpěv. Opera seria se stala kostýmovaným pěveckým koncertem v dekoracích.
Neapolská opera seria preferovala světlé pěvecké témbry a tudíž vysoké hlasové polohy – především soprán a alt. Mužské role začali postupně zpívat kastráti, kteří měli bravurní pěveckou techniku a syté, znělé hlasy schopné vyjádřit všechny výrazové odstíny (nejslavnější mezi nimi např. Francesco Bernardi - Senesino (cca 1680 – 1758), Carlo Broschi – Farinelli (1705-1782), Gaetano Majorano – Caffarelli (1719 – 1783).
Jelikož rozvinutá opera seria vyloučila sbory a jakýkoli ”kompars” (i balet, který v italské opeře doposud byl), skládala se fakticky pouze ze sledů recitativů a árií. Zahajovala ji předehra nazývaná v Itálii sinfonia. Italská operní sinfonia je třídílná s tempovým sledem vět rychle – pomalu – rychle. Jednotlivé věty byly velice stručné a následovaly za sebou bez přestávky – attaca. Později, v klasicismu, se stala tato italská sinfonia-operní předehra stala základem pro koncertní symfonii.
Neapolská opera seria se záhy rozšířila nejen po celé Itálii nýbrž i za hranice Itálie, do celé Evropy (s výjimkou Francie, která si vytvořila svou národní francouzskou variantu vážné opery - o ní se zmíním později). Stala se prototypem barokní vážné opery – čili ve vrcholném stádiu ji už nelze označovat za ”neapolskou” neboť byla záležitostí celoevropskou.
Hlavní osobnosti neapolské operní školy:
Francesco Provenzale (1627 – 1704) – vyšel ještě z benátského slohu, stál u zrodu neapolské Academia Poetico-Musicale, vychoval mnoho žáků – nejslavnějším jeho žákem je Alessandro Scarlatti.. Psal i oratoria, mše a jiné chrámové skladby. Z jeho se dochovaly jenom dvě: Il schiavo di sua moglia (Otrokem své manželky, 1672) a La stellidaura vendicante (1674).
Alessandro Scarlatti (1660-1725): žák Fr. Provenzale a Giovanni Carissmiho, nejvýznamnější autor opery seria ještě v době, kdy byla především ”neapolská”. Napsal údajně přes 120 oper. Dochovalo se jich 36. Přivedl k formální dokonalosti především árii da capo. Napsal rovněž několik desítek oratorií, serenád (serenata) a kantát (sólové kantáty barokní, někdy s obligátními sólovými nástroji – bylo to něco jiného než dnešní kantáta! ). Otec slavného cembalisty a skladatele Domenica Scarlattiho (1685 – 1757). Významný pedagog.