NEAPOLSKÁ OPERA: začala se rozvíjet na konci 17. století jako reakce na postupnou ”komercializaci” opery benátského typu a na postupné znevažování původně vážného, úctyhodného uměleckého žánru, který měl na počátku své existence vzkřísit antickou tragédii. V roce 1690 byl v Neapoli založena Academia Poetico-Musicale, která si dala za cíl navrátit opeře po téměř jednom století jejího dosavadního vývoje její původní vážnost, důstojnost a reprezentativnost ”vysoké kultury”. Tak vznikla opera seria - vážná (seriózní) opera. Ta vyloučila z opery vše vnějškové, vše povrchně atraktivní, vše nízké a lidové. Což ve skutečnosti znamenalo: odstranění veškerého komparsu – sborů, baletu
odstranění všech ”planých” scénických efektů
odstranění lidového živlu a komiky (to se podařilo jen částečně).
Opera seria si vystačí pouze s 5 – 7 sólisty a orchestrem. Hlavní důraz je položen na virtuózní zpěv – z opery se tak stává něco jako pěvecký koncert v kostýmech a dekoracích.
V neapolské opeře se naplno rozvinul krásný a bravurní operní zpěv (bel canto) s široce klenutými melodiemi a množstvím technicky brilantních koloratur. Reprezentativním a klíčovým útvarem nepolské opery se stala árie rozvinutá postupně do ustálené třídílné formy tzv. árie da capo.
V průběhu árie dramatický děj retardoval – k jeho dalšímu postupu sloužil recitativ : ten měl dvě základní formy: 1) recitativ secco (suchý r.) – většinou rychlé, melodicky málo profilované ”parlando” často dlouhé úseky textu na jednom tónu. Doprovázené pouze cembalem a gambou; 2) recitativ accompagnato – (čti ”akompaňáto” = doprovázený orchestrem),více melodizovaný, charakterem měl blíže k árii, ale jeho forma se řídila textem a jeho rytmus a merum byly volnější, což je typické pro recitativ. Krásný zpěv byl základem neapolské opery seria.