1) Do přestávek opery seria (většinou dvě přestávky – opera seria měla nejčastěji 3 dějství) se pro obveselení a rozptýlení publika vkládala komická intermezza. To byly krátké výstupy ”ze života” - o rozvaděných milencích, polapených záletnících, směšných nafoukaných boháčích, zamilovaných starcích, věčně nemocných hypochondrech, chytrých služkách a komornících, kteří svou inteligencí přelstí své naduté a despotické pány atd.
Někdy tyto krátké komické výstupy dokonce parodovaly vážný děj ”hlavní opery” – opery seria. Tato intermezza měla z počátku jen skromné obsazení (několik sólistů s malým orchestrem) – stala se však velice oblíbená, někdy dokonce víc než ”hlavní opera” a některá nich se postupně osamostatnila a začala se hrát jako samostatné opery. Tak vznikla opera buffa (buffo = šašek, šprýmař) – komická opera pozdního baroka, která zažila mohutný rozkvět v následující epoše klasicismu. Historicky významná je především La serva padrona (”Služka paní” – rozuměj : služka, která se stala paní!), kterou si Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736) napsal jako intermezzo do své vlastní opery seria Vznešený vězeň (Il prigioniero superbo) z roku 1733. Tato Pergolesiho vážná opera časem upadla v zapomnění, kdežto intermezzo ”La serva padrona” zažilo naopak velkou slávu, italské kočovné společnosti ho hrály samostatně i za hranicemi Itálie – čili dílo se osamostatnilo a stalo se jednou z prvních skutečných oper buffa. Buffy se od konce baroka začaly komponovat i samostatně – čili už nikoli jen jako intermezza do vážných oper. Největšího rozkvětu dosáhla buffa v klasicismu, neboť to byl žánr zaměřený především na neurozené nebo přímo lidové vrstvy posluchačů (zatímco vážná opera byla vždy výrazně aristokratická). Až do dob klasicismu také spadá vznik národních variant komické opery – francouzské opéra comique, německého singspielu, eventuálně anglické ballad opera.

samostatný druh komické opery se nazýval commedia per musica (event. commedia in musica).Jeho ”komično” spočívalo především v používání neapolského dialektu, který je vůči spisovné italštině v podobném vztahu jako asi hanácký dialekt vůči spisovné češtině. Děj takovýchto oper nemusel být vždy čistě komický – mohl být i moralistní-mravokárný, poučný a podobně – s komickými epizodami.

VÝVOJ KOMICKÉ OPERY: opera byla původně útvar vážný – měla, jak známo, vzkřísit antickou tragédii. Postupně však do ní pronikaly i komické prvky – zvláště od okamžiku, kdy se stala věřejně provozovanou a na širokém publiku závislou (ve veřejných operních divadlech). Komické epizody byly od té doby ve vážné opeře stále častější – bývaly mezi širokými vrstvami diváků nejoblíbenější. Proti tomuto ”zplanění a úpadku” původně vážného a reprezentativního žánru vznikla v Neapoli koncem 17. století opera seria, která se snažila komický – a tudíž ”nízký” lidový prvek z vážné opery odstranit. To se na jedné straně podařilo, na druhé straně nebylo možné zcela odstranit komickou operu, která byla velice oblíbená a tudíž i finančně lukrativní. Tudíž i v Neapoli se komické opery nadále pěstovaly – avšak odděleně od vážné opery, samostatně. Toto oddělení komické opeře neublížilo, naopak – osamostatnilo ji to a přispělo to k její postupné umělecké emancipaci.

Na vrcholu své slávy – 1669 - získal Lully královské privilegium k monopolnímu podnikání v oblasti opery. V roce 1680 dokonce vstoupil do politiky, když byl ustanoven královským dvorním tajným radou. Zemřel náhle na prudkou otravu krve (sněť) z nenápadného zranění (nedbal pokynů lékaře a ránu na noze si nevydezinfikoval), které si způsobil ”taktovací holí” při provedení slavnostního Te Deum k uzdravení krále.
Napsal zhruba 20 oper, 40 baletů (všech druhů), velké množství instrumentální hudby.
Lullyho nejvýznamnějším pokračovatelem na poli tragédie lyrique (i dramatických baletních žánrů) byl Jean Philippe Rameau (1683 – 1764), slavný skladatel a významný teoretik. Rameau napsal celkem asi 40 oper a dramatických baletů (dodnes se hraje Castor a Pollux).

Zakladatelem francouzské tragédie lyrique je paradoxně Ital – Jean Baptiste Lully (1632 – 1687), původně Giovanni Battista Lulli z Florencie, odkud odešel do Paříže, původně jako učitel italštiny francouzské princezny. Postupně se vypracoval až na nejvyšší hudebnický úřad na královském dvoře. Lully byl mimořádně nadaný hudebník – vynikající houslista, zpěvák, tanečník, skladatel i organizátor – divadelní podnikatel. Stal se oblíbencem Ludvíka XIV. A na vrcholu své kariéry de facto neomezeným ”vládcem” hudebního života ve Francii (měl od krále mimořádná, monopolní privilegia, byl vrchním ředitelem všech královských operních divadel, stál v čele elitní královské kapely . Král Ludvík XIV. si Lullyho velice oblíbil, učinil ho svým dvorním skladatelem a Lullyho kariéry od té doby stoupala.
Lully dokázal citlivě spojit italskou melodičnost s francouzskou tradicí – smyslem pro okázalou pompézní ”skupinovou” nádheru s důrazem na pathos, velké myšlenky, vysoké mravy, dvorské galantní obyčeje a chování a ušlechtilé gesto i taneční pohyb. Ve svých operách (i zpívaných baletech) vycházel z Racinových a Corneillových divadelních předloh. Základem jeho pěvecko-dramatického projevu je v recitativu – který je melodičtější (tedy spíše typ recitativu accompagnato) a tím se zmenšuje rozdíl mezi recitativem a árií – ta naopak není rozsáhlá a rozhodně není virtuózní. Je to prostě lyrický zpěv s minimem (nebo zcela bez) koloratur. Důležité jsou velké sborové scény – apoteózy, alegorická vyvrcholení a závěry dramat. Vše směřuje k oslavě královského majestátu. To je principiální rozdíl mezi tragédií lyrique a operou seria.