Thursday, May 22, 2008

Leonardo Leo (1694 – 1744) – autor cca 70 oper – vedle opery seria pěstoval i operu buffa (o ní později), instrumentální hudbu (sonáty, triosonáty, concerti). Významný pedagog – vychoval velké množství žáků (Nicolo Piccini, Nicolo Jomelli,….).
Leonardo Vinci (cca1690 – 1730) – /neplést s malířem Leonardem da Vinci, s nímž neměl nic společného !/ Vedle opery seria s úspěchem pěstoval neapolskou ”commedia per musica” nebo též ”commedia musicale”, psanou v neapolském dialektu. Celkem napsal asi 50 oper, dochována jen část.

LIBRETISTÉ: Apostolo Zeno (1668-1750), Pietro Metastasio (1698-1782). Oba působili po sobě ve funkci dvorních básníků u císařského dvora ve Vídni. Profesionálem v oboru libreta byl především P. Metastasio, jehož některá nejslavnější libreta byla postupně zhudebněna až 20x (”Opuštěná Dido”, ”Alexandr v Indii”, ”Titus” – ještě Mozart !, ”Artaserse” (Xerxes), ”Ipermestra”,….)

VÁŽNÁ OPERA VE FRANCII : Francie si s Itálií tradičně konkurovaly: oba národy měly svou vyspělou hudební i literární kulturu a tudíž Francouzi usilovali o vytvoření své vlastní, francouzské vážné opery.
Francie klasickou /veršovanou/ tragédii (Pierre Corneille, 1606 – 1684, Jean Racine, 1639 – 1699) i vyspělé komediální divadlo – Jean Baptiste Poclain – Moliére, 1622 – 1673) a invazi italské opery se tudíž bránila. V oboru hudebně dramatických žánrů byl ve Francii velmi oblíbený balet, často v kombinaci se zpěvem: různé typy scénických děl označované jako ballet de cour (dvorský balet – tem mohl – ale nemusel mít děj), comédie-ballet – spojení zpěvu a baletu, později i opéra-ballet /rovněž spojení zpěvu a baletu s větším podílem zpěvu). Pod vlivem italské opery seria se začal ve Francii vytvářet domácí typ vážné opery – tedy žánru zpívaného, s pouze doplňkovou rolí baletu. Tento útvar se nazýval tragédie lyrique (lyrická tragédie). Od italské opery seria se tragédie lyrique odlišovala
1. jazykem – zpívána francouzsky
2. součástí byly i sbory a hlavně balet – libreto bylo vždy napsáno tak, aby se v průběhu děje naskytla příležitost k velké taneční scéně. Velký kompars pěvecký a baletní odlišoval francouzskou lyrickou tragédii nápadně od opery seria.
Ostatní náležitosti byly podobné opeře seria – recitativy, árie (v daleko menší míře se používaly koloratury a vůbec bravurní zpěv). Francouzská opera nepoužívala zpěv kastrátů.
Kastráti ve Francii pouze pohostinsky koncertovali (slavný Farinelli), ale do francouzských oper obsazováni nebyli. Tragédie lyrique měla rovněž předehru, označovanou jako ouverture. Ta měla – ve srovnání s neapolskou operní ”sinfonií” opačný tempový sled: pomalu (homofonní úsek) – rychle (imitovaný úsek – fugáto) – pomalu (návrat úvodní části nebo nový díl). Některé francouzské ouvertury byly pouze dvoudílné (pomalu-rychle).

Monday, May 19, 2008

Neapolská opera

Libreto bylo chápáno pouze jako kostra pro zhudebnění – jeho význam byl druhořadý. Proto byla libreta neapolské opery seria často dramaticky neúčinná, nepravděpodobná, v příbězích se nezřídka objevovaly postavy, které v původních verzích příběhů vůbec nevystupovaly, konflikty se řešily často nelogicky, proti duchu dramatické pravdy. Postupně se stalo běžným například i vkládání árií z jiných oper, přestože tam působily dramaticky zcela cizorodě. Rozhodující bylo, že např. některá pěvecká ”hvězda” (opera seria založila kult ”pěveckých hvězd”) dotyčnou árii dokonale uměla a ráda ji předvedla jako své parádní číslo i v rámci úplně jiné opery. Árie do děje nezasahovala a publikum se o děj příliš nezajímalo – zajímal ho pouze krásný a virtuózní zpěv. Opera seria se stala kostýmovaným pěveckým koncertem v dekoracích.
Neapolská opera seria preferovala světlé pěvecké témbry a tudíž vysoké hlasové polohy – především soprán a alt. Mužské role začali postupně zpívat kastráti, kteří měli bravurní pěveckou techniku a syté, znělé hlasy schopné vyjádřit všechny výrazové odstíny (nejslavnější mezi nimi např. Francesco Bernardi - Senesino (cca 1680 – 1758), Carlo Broschi – Farinelli (1705-1782), Gaetano Majorano – Caffarelli (1719 – 1783).
Jelikož rozvinutá opera seria vyloučila sbory a jakýkoli ”kompars” (i balet, který v italské opeře doposud byl), skládala se fakticky pouze ze sledů recitativů a árií. Zahajovala ji předehra nazývaná v Itálii sinfonia. Italská operní sinfonia je třídílná s tempovým sledem vět rychle – pomalu – rychle. Jednotlivé věty byly velice stručné a následovaly za sebou bez přestávky – attaca. Později, v klasicismu, se stala tato italská sinfonia-operní předehra stala základem pro koncertní symfonii.
Neapolská opera seria se záhy rozšířila nejen po celé Itálii nýbrž i za hranice Itálie, do celé Evropy (s výjimkou Francie, která si vytvořila svou národní francouzskou variantu vážné opery - o ní se zmíním později). Stala se prototypem barokní vážné opery – čili ve vrcholném stádiu ji už nelze označovat za ”neapolskou” neboť byla záležitostí celoevropskou.
Hlavní osobnosti neapolské operní školy:
Francesco Provenzale (1627 – 1704) – vyšel ještě z benátského slohu, stál u zrodu neapolské Academia Poetico-Musicale, vychoval mnoho žáků – nejslavnějším jeho žákem je Alessandro Scarlatti.. Psal i oratoria, mše a jiné chrámové skladby. Z jeho se dochovaly jenom dvě: Il schiavo di sua moglia (Otrokem své manželky, 1672) a La stellidaura vendicante (1674).
Alessandro Scarlatti (1660-1725): žák Fr. Provenzale a Giovanni Carissmiho, nejvýznamnější autor opery seria ještě v době, kdy byla především ”neapolská”. Napsal údajně přes 120 oper. Dochovalo se jich 36. Přivedl k formální dokonalosti především árii da capo. Napsal rovněž několik desítek oratorií, serenád (serenata) a kantát (sólové kantáty barokní, někdy s obligátními sólovými nástroji – bylo to něco jiného než dnešní kantáta! ). Otec slavného cembalisty a skladatele Domenica Scarlattiho (1685 – 1757). Významný pedagog.

Labels:

Thursday, May 15, 2008

NEAPOLSKÁ OPERA: začala se rozvíjet na konci 17. století jako reakce na postupnou ”komercializaci” opery benátského typu a na postupné znevažování původně vážného, úctyhodného uměleckého žánru, který měl na počátku své existence vzkřísit antickou tragédii. V roce 1690 byl v Neapoli založena Academia Poetico-Musicale, která si dala za cíl navrátit opeře po téměř jednom století jejího dosavadního vývoje její původní vážnost, důstojnost a reprezentativnost ”vysoké kultury”. Tak vznikla opera seria - vážná (seriózní) opera. Ta vyloučila z opery vše vnějškové, vše povrchně atraktivní, vše nízké a lidové. Což ve skutečnosti znamenalo: odstranění veškerého komparsu – sborů, baletu
odstranění všech ”planých” scénických efektů
odstranění lidového živlu a komiky (to se podařilo jen částečně).
Opera seria si vystačí pouze s 5 – 7 sólisty a orchestrem. Hlavní důraz je položen na virtuózní zpěv – z opery se tak stává něco jako pěvecký koncert v kostýmech a dekoracích.
V neapolské opeře se naplno rozvinul krásný a bravurní operní zpěv (bel canto) s široce klenutými melodiemi a množstvím technicky brilantních koloratur. Reprezentativním a klíčovým útvarem nepolské opery se stala árie rozvinutá postupně do ustálené třídílné formy tzv. árie da capo.
V průběhu árie dramatický děj retardoval – k jeho dalšímu postupu sloužil recitativ : ten měl dvě základní formy: 1) recitativ secco (suchý r.) – většinou rychlé, melodicky málo profilované ”parlando” často dlouhé úseky textu na jednom tónu. Doprovázené pouze cembalem a gambou; 2) recitativ accompagnato – (čti ”akompaňáto” = doprovázený orchestrem),více melodizovaný, charakterem měl blíže k árii, ale jeho forma se řídila textem a jeho rytmus a merum byly volnější, což je typické pro recitativ. Krásný zpěv byl základem neapolské opery seria.

Friday, May 02, 2008

ŘÍMSKÁ OPERA

– měla spíše alegorické a duchovní náměty, jimiž ovlivnila vznik oratoria jako duchovní opery. Bylo to dáno především tím, že Řím byl centrem katolické církve a žilo zde mnoho vysokých církevních hodnostářů, mnichů a kléru všeobecně. Náměty takovýchto oper se různým způsobem týkaly sporu ”duše s tělem” eventuálně byly zpracovávány náměty starozákonní – typická námětová oblast i pro pozdější oratorium. Historicky první operu s takovýmto duchovním námětem napsal ovšem už člen florentské Cameraty Emilio de Cavalieri – jeho alegorická opera se nazývá Rappresentatione di Anima et di Corpo (Představení duše a těla, 1601-1602) na libreto Agostina Manniho. Vystupují zde následující postavy: Čas, Rozum, Duše, Tělo, Rozkoš, Rozvážnost, Anděl strážný, Echo-ozvěna. Navíc ještě sbor blažených duší, sbor andělů, sbor ”života světského”.
Na Cavalieriho navázal svými alegorickými ”duchovními” operami v Římě především Stefano Landi (1590-1639), který v Římě působil jako zpěvák v papežské kapele. Mezi jeho nečetnými operami na světské náměty je např. La morte di Orfeo (Smrt Orfeova, 1619).