Wendy pocházela z rodiny,

která měla dost hluboko do kapsy, ale její matka vždycky dbala, aby to na dětech nebylo znát. V tom byla Wendy po ní. Každé ráno Kurta pečlivě načesala, aby vypadal jako Shaun Cassidy,( Mladý americký zpěvák populární hudby ze 70. let, který nosil typický účes té doby. (pozn. překl.))dohlédla, aby si vyčistil zuby, oblékla ho do nejhezčích šatů, jaké si mohli dovolit, a poslala ho v nepohodlných, ale moderních pohorkách do školy. Dokonce ho nutila nosit svetr, na který byl alergický, protože v něm dobře vypadal. "Obě moje děti chodily snad nejlíp obleče né z celého Aberdeenu," chlubí se Wendy "O to jsem se postarala. Wendy se snažila, aby se děti nestýkaly s "určitými kamarády z určitého prostředí, kteří žijí v určitých poměrech". Podle Kurtova tvrzení mu v podstatě zakazovala, aby se stýkal s chudými dětmi. "Máti mi vtloukala do hlavy, že jsem něco lepšího než oni, a tak jsem se jim brzo začal posmívat a nadávat do špinavejch smradochů," přiznává Kurt. "Pamatuju si, že několik dětí pořád smrdělo chcankama. Šikanoval jsem je a pral se s nima. Ve čtvrté třídě jsem přišel na to, že jsou lepší než kluci z bohatších rodin, že jsou opravdovější a jsou větší raubíři." Nemyté vlasy, neholené strniště a otrhaný zevnějšek se později staly Kurtovým poznávacím znakem.

Don a Wendy koupili Kurtovi lacinou dětskou bicí soupravu. "Trochu jsem mu bubny vnucovala, protože jsem kdysi sama chtěla bubnovat," přiznává Wendy. "Ale mamince se zdálo, že se to pro holku nehodí, tak mi to zakázala." Kurt se moc nutit nenechal - jakmile se naučil sedět a udržel věci v ruce, bušil do všech hrnců a kastrolů. Mlátil do nových bubnů každý den po škole, dokud je nerozbil.
I když nebydleli v nejhezčí části Aberdeenu - okolní domy jsou opravdu neudržované - domek Cobainů vypadal vždycky nejlépe z celého bloku. Don ho udržoval v bezvadném stavu; všude natáhl koberce ode zdi ke zdi, instaloval krb z falešných cihel a obložení z imitace dřeva. "Bylo to, jako když si bílá chátra hraje na něco lepšího," říká o svých tehdejších poměrech Kurt.

Do třetí třídy

se chtěl stát rockovou hvězdou - pouštěl si desky Beatles a předváděl přitom hru na dětskou kytaru z umělé hmoty. Pak chtěl být dlouho kaskadérem. "Rád jsem si hrál venku, chytal jsem hady a skákal na kole ze střechy," vzpomíná. "Můj jediný idol byl Evel Knievel." Jednou vytáhl z domu všechno ložní prádlo a polštáře, naházel je na zem a skákal do nich ze střechy; jindy zase někde sebral kus plechu, kabely si ho připevnil k hrudníku, položil na něj hrst prskavek a zapálil je.
Občas chodil na návštěvu ke strýci Chuckovi, Wendinu bratrovi, který .hrál v kapele. Chuck sí sestavil ve zkušebně ve sklepě tak velké reproduktory, že je nemohl dostat dveřmi ven. Brával Kurta s sebou dolů, strkal mu do ruky mikrofon a nahrával ho. Wendy má schovaný pásek, který natočili, když byly Kurtovi asi čtyři. Kurt zpívá, a když si myslí, že nikdo neposlouchá, začne mluvit sprostě: "Hovno, hovno!"

Všichni byli přesvědčeni o tom, že jeho kresby a malůvky jsou skvělé. Kromě Kurta samotného. "Nikdy neměl z malování radost," vypráví Wendy. "Nepřinášelo mu to uspokojeni jako jiným. Jednou v předvečer Všech svatých přinesl domů školní noviny, na jejichž titulní straně byl jeho obrázek, což bylo vyznamenání, kterého se obvykle dostávalo dětem až v páté třídě. Strašně ho to štvalo, protože si nemyslel, že by jeho kresba byla tak skvělá. Kvůli tomu změnil názor na dospělé. Všichni mu vykládali, jak krásně maluje, ale on s těmi obrázky nikdy nebyl spokojený."

Přibližně v té době se naučil nevybíravým způsobem používat svůj prostředníček. Při jízdách po městě s matkou, která si vyřizovala pochůzky, seděl vzadu v autě a dělal gesto se vztyčeným prstem na každého, koho míjeli.
Než začal chodit do druhé třídy, stačili si všichni všimnout, že umí dobře kreslit. "Brzy toho měl plné zuby. Každý mu kupoval jen štětce nebo malířské stojany. Téměř jsme mu to znechutili," vzpomíná Wendy.

Přestože mu bylí teprve tří roky, neměl policisty moc v lásce. Když nějakého zahlédl, začal si prozpěvovat: "Bijte poldy, bijte poldy! Poldové táhnou! Je s tebou ámen!" "Když jsem nějakýho potkal, začal jsem to zpívat, ukazoval jsem na něj prstem a řekl mu, že jsou všichni zlí," zubí se Kurt. "Choval jsem se tak ke všem poldům. Nemohl jsem je ani cítit." O několik let později Kurt plnil plechovky od limonády kamínky a házel je po policejních autech. Nikdy však žádné nezasáhl.

Jako první dítě v rodině

měl jen z matčiny strany sedm tet a strýců, kteří se předháněli, kdo ho bude hlídat. Zvykl si, že je středem pozornosti, a rád se předváděl před každým, kdo byl ochotný přihlížet. "Byl rozený herec," vypráví Wendy. "Klidně se vrhl na podlahu v obchodě kvůli dědovi, kterému se líbilo, jak zpívá." Jedna z Kurtových oblíbených desek byla Alice's Restaura~zt od Arla Guthrieho. Často zpíval jeho "Motorcycle Song". "Nechci žádný trable, jen jezdit na svý motorce, a nechci umřít!"
Když mu bylo sedm, dostal od tety Mary dupák. Pověsil si ho na řemen, promenádoval se s ním kolem domu v loveckém klobouku a otcových teniskách, bušil do něj a zpíval písničky od Beatles jako "Hey Jude" a "Revolution".
Wendy byla velmi atraktivní blondýna s hezkýma modrýma očima a Kurt nesnášel, když si ji muži prohlíželi. Donovi to patrně bylo jedno, ale Kurt se vždycky zlobil a žárlil - "Mami, ten chlap se na tebe dívá!" rozčiloval se. Jednou vynadal i policistovi.

Jako řadě jeho vrstevníků dávali Kurtovi lék zvaný ritalin, druh metamfetaminu, který působí proti hyperaktivitě. Usínal po něm až ve čtyři ráno. Sedativa působila tak, že ve škole usínal. Nakonec mu zakázali jíst cukr a potraviny obsahující neblaze proslulé červené barvivo, a to pomohlo. Žít bez cukru je pro hyperaktivní dítě velmi těžké, protože, jak tvrdí Wendy: "Je to pro ně svým způsobem droga."
Ale to, že nesměl jíst sladkostí, Kurta nijak nepoznamenalo. "Každé ráno vstával a strašně se těšil z nového dne," vypráví Wendy. "Byl plný života. Vybíhal radostně z ložnice plný vzrušení, že ho čeká další den, a nemohl se dočkat, co nového mu přinese."
"Byl jsem neskutečně štastný dítě," říká Kurt. "Pořád jsem křičel a zpíval. Nevěděl jsem, kdy přestat. Někdy jsem dostal od ostatních nakládačku, protože je štvalo, jak se hrnu do hry. Bral jsem hraní strašně vážně. Prostě jsem měl radost ze života."