Sonáty

Světská sonáta (sonata da camera) byla stavebně pestřejší, počet vět kolísal mezi třemi až šesti a věty byly převážně taneční (návaznost na renesanční řady tanců – allemanda - couranta, sarabanda - gigue …. a další tance. Pavana a galliarda se v baroku už neužívala). Sonata da camera byla tudíž více barokní taneční suitou – a také se do suity postupně přeměnila. I v ní se na začátku mohlo (ale nemuselo) objevit pomalé Adagio jako formální úvod sonáty. Poté ovšem následovala řada tanců uspořádaných zpravidla do dvojic. Ty měly výše popsanou dvoudílnou formu AA´s repeticemi u obou dílů a harmonickým sledem T-D/D-T.
Vrcholné a pozdní baroko už nerozlišovalo mezi sonátou da chiesa a sonátou da camera: Název ”sonáta” znamenal výhradně původní sonátu da chiesa, kdežto pro původní sonátu da camera se vžilo označení ”suita” nebo ”partita” (takto je to rozlišeno jednoznačně např. u J. S. Bacha).
Prvními významnými skladatelskými osobnostmi barokní sonáty a brokního nástrojového koncertu byli slavní italští houslisté a skladatelé Arcangelo CORELLI a Giuseppe TORELLI.
Arcangelo Corelli (1653 – 1713): Kariéru houslového virtuóza zahájil v Bologni, kde se vyškolil na tamní slavné ”Accademia filarmonica”, která znamená kolébku moderní virtuózní houslové hry – tzv. ”boloňská škola. Kolem roku 1671 přišel do Říma, kde působil jako houslista a zároveň se dále školil ve skladbě. Koncem 70. let působil v Římě ve službách švédské královny Kristiny (která se v roce 1654 vzdala švédského trůnu a odešla do emigrace do Říma, kde zemřela 1689), v 80. A 90. letech pak působil ve službách vysoké církevní hirerarchie v Římě. Na sklonku života trpěl těžkou melancholií. Corelli je považován za zakladatele concerta grossa, prvního významného tvůrce barokní sonáty. Byl považován za největšího houslistu své doby. Vůbec se nevěnoval opeře (ani kantátě ani oratoriu), komponoval pouze instrumentální hudbu. Byl též významným pedagogem, k jeho největším následovníkům náleželi A. Vivaldi (nebyl Corelliho přímým žákem), G. F. Händel (byl přímým Corelliho žákem) a jiní.
Corelli pěstoval takřka výlučně sonátu, triovou sonátu a concerto grosso. Tiskem vydal celkem 6 opusů: Op. 1 a op. 3 jsou Triosonáty da chiesa pro dvoje housle a continuo (vždy po
12 skladbách) , vyd. Řím 1681 (op.1) a 1689 (op.3)
Op. 2 a op. 4 jsou Triosonáty da camera pro dvoje housle a continuo (vždy
po 12 skladbách), vyd. Řím 1685 a 1694
Op. 5 je 12 Sólových sonát (housle a basso continuo): 6x da chiesa, 5x da
camera a poslední je sonáta variační – slavná ”La folia”), vyd. Řím 1700. Často i u typu ”da chiesa” více než 4 věty – nejčastěji 5. Rozdíl mezi oběma typy je jednak v označení některých vět názvy tanců, jednak v základním charakteru hudby

FOLIA= z portugalštiny ”šílení, bláznění”. Původně rychlý tanec, který svým chvatem, jistou divokostí a také pantomimickými výstupy a grimasami, které se při něm prováděly, připomínal křepčení šílenců. Jeho kolébkou je Španělsko a Portugalsko, největší rozkvět v 15.-17.století. Jako většina rychlých skočných tanců byla i FOLIA třídobá a hudebně vyrůstala z variací nad ostinátním basem (obdobně jako jiný dobový rychlý tanec – PASSACAGLIA). Později, když folia (i passacaglia) ztratily svůj původní taneční charakter, staly se typickými variačními formami nad ostinátním basem. Třídobé metrum jim zůstalo, původní rychlé tempo se ovšem značně zpomalilo – jak barokní folia tak i passacaglia jsou skladby plynoucí v důstojném pomalém, nanejvýš mírně rychlém tempu.
Op. 6 je 12 concerti grossi , vyd. Amsterodam 1714. U concerta grossa se nerozlišuje mezi typem ”da chiesa” a ”da camera”. Forma je dosti variabilní, směšuje prvky sonaty da chiesa i da camera. ”Concertino” je nejčastěji trio dvou houslí a violoncella. Na některých skladbách je patrné, že Corelli možná dospěl k typu concerto grosso z původních triosonát jejichž dialogickou povahu posílil rozdílnou instrumentací: jedno hlasové pásmo svěřil malé sólistické skupince a druhé velkému souboru.

Sonáty

V oblasti instrumentální hudby se koncertantní princip – tedy princip ”vzájemného zápolení s výslednou shodou” uplatnil především v žánrové oblasti skupinového a sólového koncertu. Skupinový koncert se nazýval concerto grosso a sólový koncert prostě concerto.
Concerto grosso znamená vícevětou skladbu pro dva a více sólistů s orchestrem. Sólová skupinka se nazývá concertino a orchestr se nazývá grosso (italsky: velký, hrubý, těžký). Sólová skupinka stojí proti orchestru, oproti němuž má ”v koncertantním souboji” početnou nevýhodu, kterou nahrazuje virtuozitou. V nejstarších skladbách typu concerto grosso byla sólistická skupinka součástí orchestru, z něhož se pouze vydělovala v sólových úsecích, kdy se orchestr odmlčel. Jinak ovšem hrála vše i v úsecích s celým orchestrem. Teprve později byla sólová skupinka od orchestru oddělena - a to i vizuálně – stála při provedení před orchestrem. V barokním concertu grossu byla skupinka nejčastěji 3-4 členná a většinou ji tvořily nástroje stejného druhu (nejčastěji např. trio 2 houslí a violoncella). Concerto grosso je starší než sólový nástrojový koncert. Ten vznikl o něco později a sólo v něm hrál už pouze jediný nástroj postavený proti orchestru. Orchestr byl v barokním concertu grossu i sólovém concertu pouze smyčcový doplněný cembalem (basso continuo).

V oblasti komorní instrumentální hudby se v těsné souvislosti s vývojem barokního koncertu rozvíjí barokní SONÁTA. Sonáta byla už od pozdní renesance, kdy se tento název v hudbě objevil poprvé (canzona per sonar -> sonata) čistě instrumentální bez jakýchkoli ”vokálních příměsí”, které naopak dlouho byly v sinfonii i v concertu (”koncertantní moteto”, ”koncertantní mše” v raném baroku). Postupně se označení sonáta začalo užívat pro komorní instrumentální vícevěté skladby bez orchestrální složky. Sonáta svou povahou dobře vyhovovala zálibě ve virtuózní sólové hře s oporou basso continuo. V případě triové sonáty bylo možné dobře využít i koncertantní princip.
Rozvíjely se především dva základní typy sonáty co do obsazení a dva základní typy co do funkce.
Co do obsazení je to jednak sólová sonáta pro jeden melodický nástroj (nejčastěji v raném baroku housle) a continuo. To znamená, že barokní sólovou sonátu s continuem hráli pravidelně 3 hráči ! (sólový nástroj, cembalo a gamba nebo violoncello). Druhým typem je triová sonáta (sonata a tre) pro dva melodické nástroje (nejčastěji dvoje housle) a continuo. Triovou sonátu hráli tudíž 4 hráči !

Existovaly i ”sonaty a quattro” pro 3 melodické nástroje a continuo – ty jsou ovšem v naprosté menšině.

Co do funkce rané baroko užívalo instrumentální sonátu jak v chrámu tak i ve světském prostředí. Chrámová sonáta se nazývala sonata a chiesa, světské sonátě se říkalo sonata da camera. Chrámová sonáta byla vážnější, tempově vcelku pomalejší, více polyfonně založená (v chrámové hudbě se, jak už víme, polyfonní způsob práce udržel i nadále – tzv. prima prattica, jak tomu říkal Monteverdi). Chrámová sonáta měla též pravidelnější stavbu – byla, až na nepatrné výjimky, čtyřvětá, přičemž uvnitř vytvářela dvě dvojice vět v tempovém sledu ”pomalu-rychle// pomalu-rychle”. Chrámovou sonátu zahajovalo vždy pomalé ”Adagio”, na něž navazovalo rychlejší, polyfonně (imitačně) pracované ”Allegro”. Stejně byla psána i druhá dvojice vět: třetí byla opět pomalá (většinou stručnější než první věta) a čtvrtá věta opět rychlá i imitovaná (fugato nebo volná fuga). Zvláště v obou rychlých větách byla dosti pravidelná dvoudílná forma AA´ s opakováním obou dílů a s harmonickým plánem T-D/D-T. Tato forma se objevuje už v renesanční taneční suitě, v baroku se pouze dále rozvíjí a stane se později jedním z východisek formy sonátové.

Samotné slovo ”concerto” (a jeho odvozeniny) se v hudbě začalo objevovat od sklonku renesance – tedy od konce 16. stol. a to nejprve (kupodivu) v oblasti hudby chrámové pro smíšené vokálně instrumentální obsazení, kdy spolu ”soutěžily” nejčastěji právě složka vokální a složka instrumentální, někdy ovšem probíhalo ”concerto” i mezi sólisty a sborem či orchestrem. Takto je komponován velký cyklus Lodovica Grossi da Viadana (1564-1627) ”Cento concerti ecclesiastici” – ”100 chrámových ”koncertů” vydaný tiskem v letech 1602-1609 a stylově ještě na pomezí starého stylu vokální polyfonie a nového stylu doprovázené monodie. Obdobně pojatých chrámových skladeb se v té době objevilo víc.
Podobně se nejprve v oblasti vokálně-instrumentální hudby chrámové poprvé objevilo slovo sinfonia nebo symphonia (původně řecké slovo ”symphonia” znamenalo rovněž soulad, souznění, souzvuk – pouze nikoli po předchozím ”zápase” jako u concerta). Vznikly např. sbírky Sacrae symphoniae od Giovanni Gabrieliho (1557-1612) nebo Heinricha Schütze (1585-1672). Teprve postupně se v epoše baroka pojem ”concerto” a ”sinfonia-symphonia” začal užívat pouze v oblasti hudby instrumentální.