První operní pokusy členů florentské Cameraty čerpaly z antické mytologie (stejně jako strořecká tragédie, kterou chtěli členové Cameraty oživit) a hudebně to byly vlastně dlouhé recitativy doprovázené akordickými nástroji – cembalem, loutnou (teorbou) a basovým nástrojem (gamba, violone). Jednotlivé postavy se střídaly v sólových výstupech, nebo vedly dialog. ZHUDEBNĚNÍ TEXTU ZDŮRAZŇOVALO PŘESNÉ HUDEBNÍ VYJÁDŘENÍ OBSAHU A AFEKTU TEXTU. Hudba se tedy podřizovala textu, řídila se podle něj: rozhodující bylo, jak výstižně vyjádří každou situaci, každý jemný záchvěv lidské mysli. K tomuto účelu si barokní estetika vypracovala velmi důležitý nástroj – tzv. afektovou teorii.
Afektová teorie byl detailně propracovaný systém účinného a věrného hudebního vyjádření různých afektů – stavů lidské duše (např. radost, smutek, láska, zloba, rozpaky,…) hudbou, respektive typickými melodickými a rytmickými obraty. Doprovázená monodie členů florentské Cameraty pojímala hudbu jako řeč – aplikovala tudíž na hudbu pravidla rétoriky – řečnického umění. Za tím účelem vznikl dokonce ustálený systém tzv. hudebních rétorických figur – určitých formalizovaných melodických a rytmických postupů, které se měly užívat vždy v určitých konkrétních afektových situacích. Znalost hudebních rétorických figur byla vyžadována i při výuce skladby. Časem se tato praxe u průměrnějších skladatelů zvrhla v klišé a stereotyp.
Žádný ze skladatelů florentské Cameraty nebyl špičkový tvůrce. Caccini a Cavalieri byli především školení profesionální zpěváci. První známou "”operou" – jednoaktovým dramatickým výstupem – byla Periho Dafné uvedená ve Florencii 1594. Tato opera se, bohužel, nedochovala.
Dafné je velmi často zhudebňovaný antický námět. Dafné (ve staré řečtině = vavřín) byla nymfa, do které se zamiloval bůh Apollón. Pronásledoval ji – a když už ji skoro doháněl, proměnila se Dafné ve vavřín. Roztoužený a zklamaný Apollón si alespoň uvil u vavřínového listí věnec na hlavu. Od té doby byl vavřín rostlinou zasvěcenou Apollónovi.
Mimochodem: latinsky se vavřín řekne ”laurea” – od toho je odvozeno i slovo ”laureatus” neboli laureát = vavřínem ověnčený (neboli vítěz).