Corelliho concerti grossi nejsou v sólových partech ještě nikterak oslnivě virtuózní. Sólové party jsou sice nápadnější, pohyblivější a technicky místy o něco obtížnější než party ”tutti”, avšak rozdíl není nijak veliký. Základem koncertantního efektu je spíš rozdíl témbrový a dynamický – daný prostě početností obou skupin. Sólisté by při provádění Corelliho concerti grossi měli sedět přímo v orchestru, nikoli před orchestrem a hrát vše – tedy i partie ”tutti”. Jinak tomu je v pojetí koncertu u o generaci mladšího A. Vivaldiho – zde už je rozdíl mezi virtuozitou sólového partu (sólových partů) a orchestru zásadní a velice nápadný. Sólista (sólisté) je už postaven před orchestr aby náležitě vynikl i vizuálně.

Giuseppe Torelli (1658 – 1709), současník Corelliho, též slavný houslista, odchovanec boloňské školy (rodák z Verony, působil nejvíc právě v Boloni, kde také zemřel). Mezitím působil nějaký čas ve službách rakouského císaře ve Vídni jako dvorní kapelník (1695-97).
1700se vrátil do Boloně. Torelli je považován za otce sólového koncertu. Napsal jich několik desítek, některé z nich označuje jako ”sinfonia”, jiné i jako ”sonata” – na rozdíl od Corelliho má Torelli v označování svých skladeb větší zmatky. Psal především koncerty pro housle, ale má i koncerty pro trubku a mnoho skladeb se dvěma koncertantně traktovanými trubkami (většinou názvy ”sinfonia con tromba” nebo ”sinfonia con due trombe”, také ”sonata con tromba). Napsal i několik concerti grossi ve stylu Corelliho. Podobě jako Corelli ani Torelli nepsal opery ani oratoria. Jeho zásluhou se začalo italské ”concerto” a ”concerto grosso” šířit za ”domovské” hranice Itálie – např. do Rakouska a Německa, kde Torelli několik let působil.