Někdy zašel za Wendy

a ona mu udělala oběd. "Měla jsem pocit viny, že jsem Kurta poslala k tátovi," říká Wendy, "a začala jsem ho zase rozmazlovat. Když přišel ke mně domů na návštěvu, ptala jsem se: ,Dáš si něco k obědu?` Žehlila jsem si to, protože jsem se cítila vinna. Cítila jsem se strašně provinile."
Wendy přišla do jiného stavu a začala mít deprese z toho, co z Kurta vyrostlo. "Svému prvnímu dítěti jsem zpackala život, tak proč si pořizuju další?" napadalo ji tenkrát. "Jednou přišel domů, když už jsem měla velké břicho a brečela jsem kvůli tomu," vzpomíná. "Ptal se mě, co se děje, a já mu řekla, jak je mi děsně, když si vzpomenu, že jedno dítě je na cestě a druhé na ulici, a on sí přede mnou klekl, objal mě a řekl, že se má dobře, at si s ním nedělám starosti, že se neztratí."