Jako svobodný měl Kurt

nárok na potravinové lístky v hodnotě čtyřiceti dolarů na měsíc, ale jen málokdy si za ně kupoval jídlo. Místo toho pročesávali s kamarády město, kupovali si za lístky nejlevnější bonbony Jolly Rancher a za vrácené peníze si koupili bednu piva. Tato transakce jim zabrala skoro celý den.
Byl na sebe vlastně hrdý; dokázal přežít bez práce a bez domova. Jeho jedinou starostí bylo ukrást něco k jídlu, chytit v řece rybu a sehnat potravinové lístky. A občas pumpnout kamarády o makarony nebo sýr. "Žil jsem po aberdeensku životem punkrockera, tak jak jsem si ho vysnil," říká Kurt. "Byla to havaj. Ve srovnání s tím, co musela vytrpět většina kluků a holek, co utekli do velkoměst, to nebylo nic. Nikdy jsem se nesetkal ani s náznakem nebezpečí." Kurt uvažoval o tom, že se odstěhuje do Seattlu, ale velké město ho tak děsilo, že se k tomu sám neodvážil - málokdy vytáhl z oblasti Aberdeenu a Montesana paty - a ani nikdo jiný z Aberdeenu neměl dost kuráže, aby to udělal.