Dvacetiletí

už měli po krk vykopávek typu Genesis nebo Erica Claptona, či vyumělkovaných kreací typu Pauly Abdul a Milli Vanilli, které jim byly servírovány; dvacetiletí chtěli mít svou vlastní muziku. Něco, co by vyjadřovalo jejich pocity. Neuvěřitelně hodně jich pocházelo z rozvrácených manželství. Věděli, že jsou první generací Američanů, která má pramalou naději, že se jí povede lépe než jejich rodičům, generací, která bude trpět za finanční blahobyt Reaganových osmdesátých let, která strávila sexuální vrchol ve stínu AIDS a v dětství prožívala noční můry z jaderné války. Nevěděli si rady se světem plným válek, většinu života prožili v době, kdy byI v Bílém domě Reagan nebo Bush, a byli vystaveni represívnímu sexuálnímu i kulturnímu klimatu. Cítili se bezmocní a negramotní.