Rockenrol u nas

Byly doby, které se z nedostatku průkazných materiálů staly legendami. Ale pokud se legendou stane hudební událost stará necelých třicet let, není to chyba hudby.

Naše legenda k nám promlouvá z let padesát šest až šedesát dva. Dvacátého století. V této sedmiletce se v českých zemích zformoval k životu hudební směr, který byl dosud pro nejširší podvědomí veřejnosti jen synonymem toho nejhoršího, co k nám mohlo ze zámoří proniknout horšího než kovbojské filmy, strip-teas či žvýkačka.

K tomu však bylo potřeba lidí. Lidí, kteří se narodili na sklonku války nebo brzy po ní. Aby je ve čtrnácti začal v těle tlačit neukojený rytmus a těm nejroztřesenějším pak v patnácti nezbývalo, než někde vyžebrat na nějaký hudební nástroj. Ti, co se narodili dříve, se ještě nechali strhnout tuzemským velmi pozvolným ústupem poválečného dixielandového revivalu. Ale ti o málo mladší, odcházeli jednoznačně do prodejen s kytarami, s hlavou ještě plnou písní večerního poslechu Radia Luxembourg. Bylo jim čtrnáct, patnáct, šestnáct let a nevěděli nic o "doznívání swingové éry", příliš nepřemýšleli o "generačních problémech" a neměli tušení o "revoltě rock`n`rollové mládeže". Neznali téměř nic z historie pop-music dvacátého století, nikdy dříve neslyšeli černošské bluesové nebo rhythm-and-bluesové hudebníky, neznali ani jednu z mnoha podob country-and-western music.

Neměli důvody k vědomému bourání konvencí. To vše přišlo až o pár let později.

Mládí, které v této době stálo na prahu své dospělosti, slyšelo v hudbě kolem sebe to, co se velmi vzdalovalo od očekávaného pocitu, že nezbývalo než odejít jinam a začít znovu.

Toto v oblasti populární hudby neudělalo v minulosti žádné jiné pokolení. Vrátit se k primitivním začátkům a získat tak šanci ve formě koncentrátu, to se v tomto kulturně bouřlivém století poštěstilo jen jazzmanům a špičkám výtvarného umění v prvním čtvrtstoletí.