Potřeboval

jsem už denní dávku koktejlu před obědem. A nikdy mi ani nenapadlo, že bych se snad neměl napít. Vždyť jsem si to zaplatil. I tisíc koktejlů denně jsem si mohl zaplatit, kdybych chtěl. A co to bylo na mne – jeden jediný koktejl, na mne, který jsem při tolika různých příležitostech píval nesmírná množství ostřejších nápojů, a přece mi to neuškodilo?
Na ranči jsem měl takovýto denní program: každé ráno o půl deváté, když jsem v posteli dočetl korekturu, kterou jsem čítával už od čtvrtě nebo páté, jsem usedl k psacímu stolu. Se zbytky korespondence a s různými poznámkami jsem se bavil až do devíti a přesně v devět jsem začal psát. V jedenáct, někdy dříve, někdy později, jsem dokončil svých tisíc slov. Pak jsem ještě asi půl hodiny dělal pořádek na svém pracovním stole a má denní práce končila, takže o půl dvanácté jsem si už lehl do sítě pod stromy, listoval v ranní poště a četl noviny. V půl jedné jsem se naobědval a odpoledne jsem si šel zaplavat nebo si vyjel na koni.
Jednou dopoledne o půl dvanácté, než jsem si lehl do sítě, jsem si vypil koktejl. Druhý den se to opakovalo, a ovšem přibral jsem si ještě jeden o půl jedné, před obědem. Brzy jsem zpozoroval, když jsem seděl za stolem právě nad polovinou své tisícovky slov, že se už těším na koktejl o půl dvanácté.