r. Stones

Mick Jagger sice vyvracel, že by odsekávaná skladba s po většinu času utlumenou energií přímo útočila na prezidenta Bushe, těžko však může popřít, že se trefuje do americké politiky a do morálky jejích představitelů.V bouřlivých komentářích okolo singlu by neměla zapadnout další podstatná skutečnost, která je ve světě reklamy také pomalu výjimečná. Propagační materiály k desce opravdu nelhaly, Rolling Stones se skutečně obracejí k původnímu pojetí. Přišli s mimořádně důraznou deskou. Nenatočili sice další Aftermath, Sticky Fingers či Exile On Main Street a ani nepřišli s písní, která by obohatila zlatý fond rockové klasiky o další Satisfaction, Jumpin Jack Flash nebo Honky Tonk Woman, hodně však čerpají z rhythm´n´blues šedesátých let (nezaměňovat se současným načančaným uhlazeným r´n´b nabízeným prsatými chemickými divami).Návrat v moderním hávuStones se na jedné straně vrátili, ale nežijí jen v minulosti, dbají na moderní plný zvuk, což je jim daří lépe v nadupaných skladbách, a snaží se dávnou formulku citlivě aktualizovat, aby zdůraznili energii a drive. Dost často písně obohacují o prvku funku podobně jako to v době alba Black And Blue činili s reggae. Vlivy funku jsou patrné jak na singlu, tak v kytarovém beglajtu gradujícího Look What The Cat Dragged In.Deska je ve srovnání s posledními opusy stounů skutečně dost tvrdá a nepostrád drive. Stačí si poslechnout hned úvodní říznou Rought Justice či divoké On No Not You Again s forzírovaným Jaggerovým zpěvem a běsnící Richardsovou kytarou. Důrazem a drivem oplývají i další skladby: propracovaná Look What The Cat Dregged In nebo She Saw Me Comming i valivá a gradující Dangerous Beauty. Na desce se objevuje také čistě bluesové Back Of My Hand s pěkně ostrou foukací harmonikou a stylovým zpěvem. Nejlépe potvrzuje, že Rolling Stones nezapomněli na své kořeny, i když to po dlouhá léta nebylo na deskách patrné.